MY a ONI
Bez ohledu na to, z jakých důvodů se ocitli v české kotlině, zda jako pracovní migranti, studenti, rodinní příslušníci nebo uprchlici, a jaké pobytové povolení mají, všichni cizinci procházejí na začátku dobou učení se a přizpůsobování se novému prostředí.
Ze vzpomínkového deníku bosenského příchozího:
„Jednou z prvních neznámých, které nás strašily, byly jízdní řády. Vlakové, autobusové a tramvajové. A vzhledem k tomu, že málokdo měl osobní auto, museli jsme je rozluštit. Co je svisle, co je napřed a dolu v těch podivných křížovkách? Jména zastávek byla sice napsána jasně a v levé kolonce, ale v té době jen vyslovit jméno Střešovice a nepoplést to se Strašnicemi byl výjimečný výkon. I když nás nemusela zajímat ani jediná z těchto pražských městských částí. Byli jsme mladí, zdraví, v produktivním věku, toužili jsme po práci. Nemocnice nebo nějaký hřbitov nás vůbec nenapadaly, ale jízdnímu řádu jsme museli přijít na chuť.“
Jak jsou příchozí na tom dnes – najdou to, co potřebují? Umí vyslovit jména míst, která pro ně něco znamenají? Jedno je jisté. Každý nový si musel projít svými Střešovicemi a Strašnicemi, svojí školou orientace. „Společným bodem pro pražské cizince byla budova v Olšanské ulici. Na její veličenstvo Cizineckou polici, která tu sídlila, vzpomíná nejeden cizinec, který musel venku stát frontu už od nočních hodin, aby ráno měl šanci dostat se na řadu. A tak jsme se promrzlí a ospalí dostávali před úředníky, kteří byli zpravidla nevstřícní, arogantní a nemluvící ani jedním světovým jazykem. Vzájemný dialog probíhal často, jak se říká, rukama a nohama, protože my jsme neuměli česky.“
Podobné vzpomínky má i Dina Daurenbekováz Kazachstánu.
To, že se tón neznalostí a nechápavostí měnil na obou stranách přinesl čas a velké změny především na straně hostitelské. Důležitou změnou byl fakt, že agendu převzal Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. Od země, která v devadesátých letech 20. století s příchodem uprchlíků z bývalé Jugoslávie, začínala svou migrační politiku na zelené louce, se stala země, která má na svém území 18 integračních center, řadu nevládních neziskových organizací zabývajících se migrací a úctyhodnou pověst týkající se integrace migrantů.
