Přestože se může zdát, že řada akcí sbližujících lidi z různých zemí se zaměřuje jenom na Prahu, není tomu tak.
V Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě probíhá ve spolupráci s platformou Jihlava mi není fu©k! kroužek Spolu u stolu, kde se setkávají děti původem z cizích zemí a z Česka. Část tak má původ z Vietnamu a Gruzie, část jsou české děti, přičemž všechny nyní žijí v Jihlavě a okolí. Hlavní facilitátorka a lektorka Pavlína Pitrová, která celý program vymyslela, popisuje, jak celý projekt vznikl a jak se mu daří.
„Projekt mě napadl díky příměstskému táboru, který pořádala jihlavská organizace F POINT. Děti jsme pozvali k nám do galerie na výstavu s názvem Jaké hranice?, kde se také potkávali umělci různých národností. Baví mně, že se takto všichni poznáváme a můžeme zjistit, co kdo dělá.“ Z nápadu tak vznikl edukační program Spolu u stolu, kam se mohly hlásit děti jihlavské, mimo jihlavské a ty, které se do Jihlavy přistěhovaly z jiných zemí ve věku od 9 do 14 let.
Situaci nejprve komplikovala covidová krize, protože děti často chyběly a také kvůli respirátorům na sebe tolik neviděly a měly větší problém se poznat, a tak byly nesmělé. Proto trvalo, než se začaly navzájem otevírat a kamarádit se. „Děti se zpočátku styděly a bylo těžké zjistit zpětnou vazbu, takže jsem zkoušela, aby mi ji psaly třeba na papírky.”
„Říkáme tomu kroužek, ale tradiční kroužek to úplně není. Děti ovlivňují, co spolu budeme dělat a mají možnost společně výtvarně tvořit, ale také navzájem poznávat svoji kulturu, a také společně objevovat Jihlavu.” Spolu u stolu tak kombinuje výstavy, které zrovna v galerii probíhají s kreativními úkoly a aktivitami.
Program se měl původně zaměřovat na fotografování – děti měly objevovat svět pomocí objektivu a fotit se navzájem. Problém byl ale v tom, že se děti překvapivě styděly a nechtěly se moc fotit. Proto kroužek přerostl daleko více svůj původní záměr. „Původně jsme měli hledat odpověď na otázky ‚V čem jsme jiní?' Ukázalo se ale, že děti vlastně nechtějí být od sebe odlišné a chtějí mezi sebe zapadnout a otázka se tak změnila na ‚V čem jsme stejní?'”
Děti tak poprvé vyrazily podívat se na Jihlavu z ptačí perspektivy z věže kostela sv. Jakuba, navštívily ateliér malíře Jakuba Tomáše, který má zrovna v galerii výstavu, jely na výlet do Prahy a pekly perníčky. Pokud by snad pečení v galerii nebylo samo o sobě zážitek, děti se místo používání obyčejných vykrajovátek mohly inspirovat obrazy sester Válových a vytvářet vlastní díla z perníkového těsta. „Náhodou tu v jedné místnosti, ze které je teď kancelář, zbyla trouba, takže jsme mohli tohle přání dětí uskutečnit. Je jasné, že náplň těchto kroužků se nedá stíhat v pracovní době a tak si přípravu ‚nosím domů'.”
Malí výtvarníci se také spolu se svojí lektorkou rozhodli uspořádat vlastní vernisáž. V rámci tématu V čem jsme stejní? malé umělce zaujalo, jak podobné si jsou lidské ruce. Pokud je ruka vyobrazena černobíle, nelze například poznat, jakou má barvu kůže. Děti tak na vernisáži uspořádaly workshop, kde nabízely kolemjdoucím, že jim udělají otisk ruky do sádry.
V současné době galerie poskytuje program také pro ukrajinské děti, které uprchly před válkou. Nejvíce funguje, když děti mohou pracovat na určité téma. „Úspěch mělo například to, když jsme šli společně do zvukové expozice, kdy děti mohly nejprve jenom relaxovat při poslechu zvuků přírody, a potom měly možnost nakreslit to, co slyšely. Protože teď na program chodí různé děti, i ty, které si nejsou tolik jisté ve výtvarné tvorbě, je dobré, když mohou tvořit pocitově a nemusí řešit, jestli umějí nakreslit třeba žábu.”
