„Zvolili jsme Českou republiku, protože to pro nás bylo nejbližší známé prostředí. Můj strejda zde byl v osmdesátých letech na vojně a vždycky mluvil pozitivně o lidech i zvycích,” říká Samira Abasszade. Narodila se v Ázerbajdžánu, většinu dospívání však strávila v Rusku.
„Tatínek byl stavitel a posílali ho za prací do Ruska. Já jsem se vracela do Ázerbájdžánu do školy, v říjnu jsem přiletěla, žila jsem u babičky, a v květnu odlétala zase do Ruska,” vysvětluje. V roce 2005 pak s rodinou odešla do České republiky. „Synovi byli dva roky. Dcery se narodily už zde. Děti jsou spokojené, mají řadu kamarádů odsud i z ciziny. V Česku už chceme zůstat,” dodává.
V nové zemi
Samira o sobě říká, že vždy hledá pozitiva a v nové zemi se jí od počátku žilo dobře. Malému kulturnímu šoku se však nevyhnula. „V Rusku jsme byli zvyklí, že obchody jsou dlouho otevřené, obzvláště v sobotu, protože lidé chodí ven. V Kostelci nad Orlicí, kde jsme zpočátku žili, jsme se v sobotu večer vydali ven na nákup. Jenže všechny obchody byly už zavřené. Museli jsme si zvyknout, že je potřeba nakoupit včas,” vzpomíná s úsměvem na první dny v Česku.
Spolehnout se však dle svých slov vždy mohla na pomoc okolí. „Jsem muslimka a normálně chodím ven v šátku a mluvím se sousedy, s prodavači nebo s lidmi na ulici, a vždy jsem potkala pozitivní lidi. Známí mi říkali, že se setkali s nepříjemným jednáním, ale já ne,” popisuje. „Jednou jsem se zeptala na ulici jedné paní, ale ona mi neodpověděla. Místo ní mi odpověděl takový drsný pán s dlouhými vlasy, toho bych sama nikdy neoslovila. Ale on dokonce vytáhl mobil a na mapě mi ukázal cestu,” doplňuje. Samira dříve pracovala v restauraci, kvůli pandemii však o zaměstnání přišla a nyní hledá nové. Je také studentkou oboru Dějiny evropské kultury na Katolické teologické fakultě Karlovy univerzity.
Ázerbajdžán a Česká republika
Česká republika je podle Samiry v Ázerbajdžánu velmi známá. Hned několik jejích strýců a známých bylo u nás v období Sovětského svazu na vojně. „Také český křišťál je dodnes důležitý. U nás holky na svatbě dostávají věno a český křišťál v něm nesmí chybět. Dokonce tady v Česku nemohu sehnat takové sklenice na čaj, které se v Ázerbajdžánu běžně prodávají. Zřejmě se vyrábějí pouze pro ně,” doplňuje s úsměvem.
Naopak kavkazská země u nás příliš známá není. „Protože byla po tisíciletí spojena s Íránem a mnoho věcí jako například koberce nebo i umělce pocházející z Ázerbájdžánu vnímá svět jako součást íránské nebo perské kultury. Například Nizami Ganjavi se narodil ve městě, ze kterého pocházím, ale ve světě je známý více jako perský spisovatel,” domnívá se Samira a jako dobrý zdroj informací zmiňuje KITAP - Turkickou a Tatarskou Associaci v Praze, která přináší informace v češtině o turkických národech, kultuře, historii a spolupráci mezi Turkity a Čechy.
Propojování
„Ázerbájdžánci jsou jako národ otevřenější. Nikdy jsem si například nevšimla rozdělování na národy, ten je Rus, ten je Žid. Někdo mohl být špatný člověk, ale nebylo to spojováno s jeho národností. Ázerbájdžánci spíš naopak chtějí poznat jiné národy, povídat si a společně se potkávat třeba u jídla,” vypráví Samira, která žila i ve městech s velkou ruskou menšinou a nezaznamenala problémy. „S rozdělováním jsem se setkala až v Rusku. Ale i tam už se situace pomalu mění,” podotýká s tím, že právě spolupráce a propojování jsou pro společenské změny důležité. „Řekla bych, že mladí už jsou na jiné cestě než starší generace,” uzavírá.
