Samíra, lékařka česko-syrského původu, nám tentokrát ve svém sloupku ukáže, jak mohou samozřejmosti našeho každodenního života být pro někoho jiného nové, zvláštní nebo šokující.
Když jsme jezdili jako děti na prázdniny do Prahy, česká babička nás často vodila na procházky. Babička byla akademická malířka a snažila se nám vštípit aspoň základní povědomí o evropském umění a architektuře. Její přednášky byly poněkud svérázné. „Takže děti, gotiku poznáte tak, že všechno je dlouhé a hubené, protože jim to tenkrát připadalo ušlechtilé. V baroku zase všechno bylo bachraté a načančané a poznáte ho podle toho, že všude nacpali obláčky a prdelaté andělíky. A čím víc je tam těch andělíků a čím jsou prdelatější, tak tím spíš je to už rokoko.“
V jejím doprovodu jsme se ovšem seznámili s většinou význačných pražských budov a zákoutí a z toho jsem v dospělém věku vycházela, když jsem měla sama na starosti hosty ze zahraničí. Tady jsem narazila na to, že lidské zájmy jsou opravdu různé. Pražský hrad měl úspěch vždycky. Byly mi ovšem kladeny i zcela nečekané otázky, jako proč je na nádvoří zednářský symbol (ten obelisk), a jestli tedy svobodní zednáři ovládají Českou republiku. Nebo proč je na prezidentské standartě citát z Koránu. Taky jsem už slyšela o soše svatého Jiřího s drakem referovat slovy: „A viděli jsme sochu mar Džoržose, jak zabíjí dinosaura!“ Mimochodem, článek arabské Wikipedie o dracích začíná slovy: „Drak je mytické stvoření válcovitého tvaru.“ Fakt, nekecám.
Technicky zaměřené lidi někdy zaujaly věci zcela nečekané. Můj švagr zcela pohrdl středověkou architekturou, ale v metru chodil se zakloněnou hlavou a nadšeně mumlal: „Jak natáhli ty kabely, to je úžasné!“ Další známí zase celkem lhostejně reagovali na Orloj, ale pak strávili půl hodiny obdivováním průsvitné konstrukce jezdících schodů v jednom obchodním domě. Inu, proti gustu žádný dišputát.
V posledních letech jsem si ale všimla, že zvláště válkou zasažení Syřani neradi chodí na prohlídky do historických kostelů. Důvod? Pocit tísně, úzkosti při pohledu na všechny ty sochy a obrazy mučených lidí... A uvědomila jsem si, že ve starověkých syrských kostelech najdete spíš pozlacené ikony než realistická zpodobnění utrpení svatých. Pokud na to člověk není zvyklý, může ho něco podobného opravdu mírně vyděsit. Moje první zkušenost podobného rázu nebyla traumatizující, jen protože jsem byla malé dítě, a tudíž pěkně morbidní. Byly mi asi čtyři roky a jeli jsme na návštěvu k chůvě mojí babičky, co bydlela na Vysočině. V předsíni jí visel v mých očích obrovský a velmi naturalistický krucifix. Moje logická otázka zněla: „Proč tam ten pán takhle visí?“ A ta hodná paní se zachovala, jak už se chovají dospělí, když jim dítě položí jasně formulovanou otázku: tedy sdělila mi svůj názor na věc, aniž by přidala jakékoliv relevantní informace: „On tam musí takhe viset, aby si lidi pořád pamatovali, jací byli zlí a hnusní když ho zabili! Takhle dlouhý hřebík museli použít, aby propíchnul obě nohy najednou!“ Načež začala dramaticky předvádět rány kladivem. Musím se přiznat, že mně technická stránka věci zaujala natolik, že jsem se už ani nezeptala jak se ten pán vůbec jmenuje. No, za té návštěvy jsem ještě dostala ochutnat smaženou husí krev, takže jsem se pak rodičům chlubila že jsem jedla krev jako upír, a tátu z toho málem ranila mrtvice. Na českém venkově mají děti drsnou výchovu.
Další věcí, co může cizince z konzervativnějších částí světa zarazit, je všudypřítomná nahota ve veřejném prostoru. S nástupem satelitního vysílání a internetu už to samozřejmě pro nikoho není tak šokující, ale začátkem devadesátých let to někdy vyvedlo z rovnováhy i české matky nás Čechosyřanů. Ne sochy nebo obrazy, samozřejmě. Ale první roky po pádu komunismu nahaté reklamy propagovaly i věci zcela nečekané. Obyčejný obchod s povlečením u nás v ulici umístil do vitríny plakát, na kterém byla v životní velikosti nahá paní s ručníkem na hlavě, co se ani netvářila sexy, jenom si s vyděšeným pohledem zakrývala dlaní přirození (asi to mělo být vtipné). Vybavuji si taky reklamu na mobilní (nebo satelitní) telefon, na kterém figuroval nahý muž, přidržující si zmíněný přístroj před inkriminovanou oblastí. Slogan zněl: „Malý telefon, velké pokrytí“. A jedna naše známá vyprávěla jak se dívala se svou českou babičkou na televizi, když ta jí najednou povídá:
„Přepni to, bude Počasíčko!“
„No a co, tak se snad podíváme, jaké bude počasí, ne? Co ti na tom vadí?“
„Na takový hnus se přece nebudeme dívat!“
„Ale babi, co je na počasí tak hnusného?“
No, jenomže Počasíčko byl pořad, kde se z neznámých důvodů na obrazovce objeví nahá slečna a během asi půl minuty předvede jakýsi obrácený striptýz. Nevím jestli se se její oblečení měnilo podle počasí, to by aspoň dávalo smysl...
Lidé jsou různí, různá jsou i jejich zázemí. Člověk nikdy nepřestane žasnout, jak mohou samozřejmosti jeho každodenního života být pro někoho jiného nové, zvláštní nebo šokující. A je to dobře. Když musíme někomu nezasvěcenému podobnou naši samozřejmost vysvětlit, donutí nás to znovu se nad ní zamyslet, podívat se na ni čerstvýma očima. Často tak v docela všedních věcech objevíme nečekanou hloubku, význam nad kterým jsme dříve nepřemýšleli. Často je pak náš život o to bohatší.
