Na Česku je krásné, jak bohatý je tu kulturní život a jak velký význam zde hraje především hudba. Ne nadarmo se říká, že co Čech, to muzikant. A ještě krásnější je, že pokud má člověk zájem a talent, hudbou nebo uměním se může i úspěšně živit (aspoň v dobách před covidem, a snad brzy zas).
Zní to banálně, ale ve spoustě rozvojových zemí nadané děti tento luxus nemají. Hudba je ve školách i rodiči brána jako přepych, zábavná zbytečnost, která není pro praktický život důležitá. Nejinak je to v Sýrii, mojí druhé vlasti. Synek se naučil brnkat na loutnu? Hezké, bude moct hrát kamarádům k písničkám na výletech, ale rodinu tím neuživí. Dcera má krásný hlas? Milé, ale radši ji v tom moc nepodporujte, umělecké prostředí je prohnilé a pro dívky nevhodné. Ať si zazpívá při ženských společenských sedáncích. Lidé mají hudbu rádi, poslouchají jak západní, tak arabské klasiky, ale neberou ji jako vážnou kariérní možnost pro své děti. I můj otec ponuře prorokoval bratrovi, když cvičil na klarinet: „Jestli to budeš chtít dělat profesionálně, budeš jednou v Česku hrát na Karlově mostě Už troubějí s kloboukem před sebou na zemi!“ Inu, bratr vystudoval medicínu, ale i tak je jeho život díky hudbě bohatší.
V minulosti tento pohled nejspíš převládal i v Zemích koruny české. V jedné lidové písničce například matka táhne synka z hospody, kde mu hráli muzikanti celou noc, se slovy:
Pojď synečku domů, zanechej muziku
muzikanti ať hrajů, roboty nemajů
ale ty máš doma oračku, kopačku
Muzikanti tedy mohli hrát, jak usilovně chtěli, za práci to prostým lidem považováno nebylo. Nebyla to zkrátka ta poctivá oračka kopačka, no.
Zcela svérázný přístup byl k výuce hudby na syrských školách v době, kdy jsem byla dítko školou povinné. Sýrie byla po krátkou dobu (od roku 1920 po 1946) okupována Francií. Po této okupaci toho zbylo opravdu pramálo, ale ze záhadných důvodů se do dnešního dne jako hlavní hudební nástroj, přítomný v každé škole, udržela tahací harmonika. Když jednou měla přijít nějaká inspekce, vrazili mi ji do ruky se slovy: „Ty hraješ na piano, tak tohle jsou přece ty samé klapky, tak jim na uvítanou zahraj hymnu.“ No, nějak jsem to dala…
Syrský režim se tehdy v devadesátých letech ze setrvačnosti ještě pořád shlížel v Sovětském svazu, všichni jsme tedy byli povinně v pionýru a místo lidových písní nebo klasiky jsme se v hodinách hudby učili písně budovatelské _ hodně boje s imperialismem a kolonialismem a budování socialistické vlasti. Nám dětem to nevadilo, melodie byly pěkně úderné a výborně se to vyřvávalo. Měli jsme pak ještě vlastní, soukromé verze, kde se verše vlastenecké měnili na zábavnější, většinou o jídle nebo o tchyních. Například místo začátku hymny Obránci vlasti, buďte pozdraveni, se zpívalo: Obránci vlasti, já škrábu brambory, umřela mi tchyně, skopl jsem jí do nory. Ale to se zpívalo tajně, protože to bylo „politické“.
Hudba ovšem může být součástí každodenního života, i když se jí člověk profesionálně nevěnuje. Své místo má na výletech a při společenských sedáncích a amatérští muzikanti mají při těchto příležitostech důležité postavení. Jako doprovod k zpěvu někde slouží banjo, někde balalajka… V arabských zemích je nejběžnější bubínek durbakkah, dále je populární dvanáctistrunná loutna. Arabským přátelům při této příležitosti velmi doporučuji, aby o tomto nástroji českým přátelům povídali zásadně s použitím českého názvu a vyvarovali se počeštělého arabského ekvivalentu. Když totiž někde řeknete, že rádi hrajete na úd, může dojít k celkem zajímavým nedorozuměním.
V Česku v tomto ohledu jednoznačně vede kytara a u táboráků si můžete zazpívat mnohé písně s typicky českou tématikou, jako jsou kovbojové, osamělí jezdci, šerifové a jiné fenomény Divokého západu. Američany to zajisté potěší, stejně jako ocení, jak se u českých táboráků tradičně bojuje proti rasismu, viz. písně Černý muž po bičem otrokáře žil, nebo Práci nedostanu, černou kůži mám. Škoda jen, že si na to někteří Češi nevzpomenou i v běžném životě.
Hudba je ve své rozmanitosti společnou řečí národů. Využijme tedy v Česku jejího bohatství a pěkně si ji užívejme!
Autorka: Samíra Sibaiová
