Nad vztahem cizinců k české kuchyni se s vtipem zamýšlí lékařka česko-syrského původu, Samíra Sibaiová.
Toto vyprávění začíná v osmdesátých letech, kdy můj otec, Syřan studující v Praze, dokončil studium medicíny a jako lékař nastoupil do práce v nemocnici. Tehdy ho čekala těžká životní zkouška: setkání s československou socialistickou závodní kuchyní. Jeho popis vzhledu a chuti škubánků s mákem v tomto podniku je nepublikovatelný. Znal ovšem i poctivé české jídlo z hospod a návštěv u kamarádů. Cizinec v té době ani neměl na vybranou. V uzavřené zemi se zkrátka cizokrajné potraviny nedaly sehnat, a i těch českých se často nedostávalo. Když tedy měl přijet strýček na návštěvu, tatínek ho poprosil, ať s sebou přiveze syrské jídlo. A strýček zabalil objemný vak mluchijje, nasedl do vlaku a vyrazil na cestu.
Aby bylo jasno, mluchijje (česky jutovník) je rostlina se zelenými špičatými listy, které se skladují sušené. Nastala tedy situace, kdy celníci na hranici Československa otevřeli zavazadlo cizince z Blízkého východu a našli v něm pytel jakýchsi sušených temně zelených listů. Mluvili sice jen česky, ale slovo „hašiš“ strýček rozeznal docela jasně. Marně arabsky i anglicky vykřikoval: „To není hašiš, to se jí s kuřetem!“ Nechali si ho tam asi dva dni, než laboratoř poslala rozpačitý posudek: „Nejedná se o drogy, ale pravděpodobně se to nehodí k lidské konzumaci.“ To samé si můj otec myslel o škubáncích s mákem.
Tehdejší těžkosti znějí v dnešní době téměř neuvěřitelně. Po Česku najdeme stovky restaurací a obchodů s ingrediencemi mezinárodní kuchyně. Je libo pizzu, čínu, kebab? Mnoho jídel dostalo i nové řízné české názvy. Docela mě zaskočilo, když mi poprvé v restauraci nabídli „koleslav“. Znělo mi to velmi staročesky, jako jméno nějakého středověkého krále. A on to zatím byl obyčejný salát coleslaw.
Ochutnat jídlo země je nedílnou částí poznávání toho druhého. I když se to někdy neobejde bez šoků a nedorozumění. Typická byla reakce mých arabských známých na český chléb: „Ne, děkuji, já nedržím dietu.“ Pokud vás to zmátlo, český chléb připadá spoustě cizinců tmavý, takže ho pokládají za dietní pečivo, a za pravý chléb považují housky nebo bagety.
Podobně zajímavá situace nastala, když přijel strýček ze Sýrie a maminka se rozhodla uvařit k obědu typické české jídlo. Vybrala si švestkové knedlíky. Strýček pohlédl na talíř s pochoutkou, posypanou moučkovým cukrem, a zdvořile pravil: „Děkuji, ale dezert si dám až po obědě.“ Jinak ale měla maminka s knedlíky později v Sýrii úspěch. Obzvlášť naše sestřenice si „ekelebele“ velmi oblíbily.
Česká kuchyně má rozhodně co nabídnout. Je chutná a vydatná, i když ne zrovna nejzdravější. Má svoje zvláštní specifika. Knedlíky v tolika podobách se snad nepřipravují nikde jinde na světě, brambory jsou naprosto zásadní. Zelenina je odstrčena do role přílohy a maso se stalo symbolem prosperity. Pokud člověk nejí vepřové, pořád si může pochutnat na svíčkové nebo kachně s zelím. A pokud je vegetarián... inu, může si dát ty škubánky s mákem.
Globalizace ovšem zasáhla i toto pole. Cizinci ve větších městech už nemusí příliš měnit své stravovací návyky. Často se jim daří zcela se české kuchyni vyhnout. To je ovšem škoda, připravují se tak, leckdy nevědomky, o zásadní zkušenost.
Jídlo patří ke kulturnímu dědictví národů stejně jako slavné stavby nebo umělecká díla. A jako složka národní identity je mnohem důležitější, než by se zdálo. Dobře to vidíme teď, kdy syrský konflikt vyhnal do Evropy velké počty uprchlíků. Tisíce Syřanů po Evropě se stalo youtubery a jejich kanály neúnavně chrlí videa o vaření. Jejich sledovanost je obrovská. Na vaření a pečení se vrhli muži i ženy. Je to jejich způsob, jak se v cizím prostředí nevzdálit svým kořenům. A já s trochou nostalgie vzpomínám na české ženy provdané do Sýrie, které si z vlasti vozily speciální hrnce na pečení českého chleba.
V podstatě jsme všichni stejní, asimilace nám nevoní, nechceme se ztratit, rozplynout. To ale neznamená, že bychom se museli uzavřít sami do sebe, odříznout se od toho druhého, neusednout u jeho stolu. Je dobré pojíst z jeho chleba a nabídnout mu ten svůj. Je dobré se poznávat. A ještě lepší je usednout při tom k plným miskám a talířům.
Autorka: Samíra Sibaiová
