Ukrajinsko – český tým umělkyň a umělců vytvořil prostor, ve kterém děti vyprávějí o strastech, se kterými se od začátku války potýkají, stejně jako o radostech, které plní všední dny novou nadějí.
Plácek před vstupem do výstavní místnosti se zaplnil lidmi postávajícími s kelímky od svařáku či čaje v rukou. Zbytek těch, kteří ještě dohání, co nestihli prohlédnout, stále proudí dovnitř a ven. Vernisáž výstavy je pomalu u konce. Lednový večer odstartoval projekt, na kterém spolupracovalo Slovo 21 s kurátorkou Tamarou Moyzes a týmem interdisciplinárních umělkyň a umělců několik měsíců. Kamarádi a kolegové tu zůstávají ve vnitrobloku o trochu déle. Debaty v hloučcích o všem, co se povedlo, i co výstavu ještě čeká, provází radost ze zdařeného projektu. Ve světle oken se ještě mihotají návštěvníci mezi exponáty. Promítaný dokument, audiozáznamy příběhů o cestách z války i obrazy na zdech spoluutváří jakýsi ostrůvek solidarity, stejně jako příležitost znovu si připomenout, jak moc je důležité na tuto solidaritu nezapomínat.
Why do you need to make comics anyways?
It does not affect the number of dead in any case.
Čteme v jednom z komiksů po vstupu do první ze dvou výstavních místností. Hrozící nebezpečí a nucený útěk z domova se v instalacích mísí s nejistou otázkou toho, co uprchlíky přicházející do Čech čeká po této nejisté cestě. Jak přemýšlet o vlastní identitě - jak vzpomínat na domov? Můžeme se vůbec kdekoliv na světě cítit dobře s vědomím toho, co se děje doma? Za kurátorkou výstavy Tamarou Moyzes stojí tým ukrajinských a českých umělkyň a umělců, kteří ve výstavě ukazují perspektivu těch nejmenších a nejzranitelnějších obětí války.
Uprostřed první z místností teď v kroužku na zemi posedává skupinka dětí fixami barvící strany dřevěných kostek. V průhledu do místnosti druhé běží dokument Anny Solianyk a Iryny Babanina. Návštěvníci sledují barevné záběry postav hrajících si v odpoledním slunci. Ty, jsou doplněny o pasáže, ve kterých se pohledy děvčat a chlapců obrací do kamery. Příběhy, které slyšíme, se s dětskou upřímností dotýkají vnitřních úzkostí i nadějí.
Celý svět je hra, která nikdy nekončí. Hrajeme ji, aniž bychom věděli, co bude dál.
Stojí v knize Když to začalo pod fotografií dřevěných kostek s barevnými kresbami na stranách. Dvě věty v sobě nesou dětskou odevzdanost v nejistých hrách osudu a nesrozumitelném světě dospělých.
Dvacet šest párů botiček v druhé z výstavních místností spojuje dokumentární snímek s konkrétními dětskými hrdiny. Vystupuje z audiovizuálního záznamu, stává se skutečným, fyzickým důkazem. Příběhy, které slyšíme, ožívají a jsou najednou o něco opravdovější a bližší.
Svoje střevíčky jsem schovávala na dně kufru a nejdřív jsem vůbec nemohla pochopit, že si je už nikdy nebudu moct vzít k jezeru.
V jediné výstavě o dvou místnostech se podařilo vytvořit prostor pro dialog o výzvách, které s sebou nucená emigrace nese, stejně jako chvilku oslavující solidaritu a empatii v každém z nás.
