Text vznikl v rámci semináře ,,Nejsi tady cizinec" pro studenty a studentky Katedry žurnalistiky Fakulty sociálních věd. Rozhovor vedl Jáchym Sobotka.
Hlavním tématem Vašeho profilu je v poslední době návrh zákona týkající se dvojího občanství pro Rusy. Můžete přiblížit, o co jde?
Nerad bych, aby to bylo dlouhodobě hlavní téma mého profilu, bohužel to tak ale teď je. Jedná se o pozměňovací návrh k zákonu Lex Ukrajina. Poslanec Martin Exner ze STAN v něm požaduje, aby se Rusové vzdali ruského občanství předtím, než dostanou to české. Má to ale několik kamenů úrazu. O tom nejzásadnějším jsem v těch svých příspěvcích ani nemluvil, protože jsem nevěděl, že je to až taková prasárna. Nejde totiž vlastně o zákaz dvojího občanství, ale občanství jako takového. V návrhu je jasně napsáno (paragraf 7y - poznámka redakce), že všechny žádosti od Rusů budou pozastaveny, tudíž nevznikne ani možnost vzdát se ruského občanství, protože mezinárodní řád v drtivé většině případů nedovoluje zbavit se toho jediného, které člověk má. Teď už bych byl vlastně rád, kdyby šlo o zákaz dvojího občanství, i když i to s sebou samozřejmě nese rizika a problémy. Naprosto to porušuje princip rovného zacházení a je to v rozporu s evropskými hodnotami, kterými se hnutí STAN a Martin Exner tak rádi chlubí.
Co by schválení novely znamenalo pro Vás konkrétně?
Ten zákon v sobě nemá žádný časový horizont. Dokud ale bude platit, nebudu moci požádat o české občanství. Samozřejmě chápu, že spousta lidí řeší mnohem zásadnější problémy, pro mě osobně by to ale znamenalo nesplnění snu, který mám už od 18 let.
Martin Exner mluví o pár výjimkách, ty se ale týkají zlomku lidí. Například těch, kteří mají politický azyl. Já tady mám trvalý pobyt, což je vyšší status. Přecházet z trvalého pobytu na azyl pro mě nedává smysl. Výjimku by měli dostat i lidé, kteří jsou přínosem pro Českou republiku. Člověk musí mít potvrzení o svém přínosu buď z kanceláře prezidenta republiky, nebo z ministerstva, což samozřejmě není standardní postup. Jde zkrátka opravdu o výjimečné případy.
Jak na návrh reagují Rusové, se kterými jste v kontaktu?
Všichni moji známí, kteří mají ruské občanství, jsou mimořádně frustrovaní, a to hlavně z hodnotových důvodů. Schválení novely by samozřejmě znamenalo i praktické potíže, ale hlavně jde o bezprecedentní diskriminaci. Žádná jiná demokratická země podobný zákon nemá. Všichni Rusové to vnímají jako obrovskou ránu nejen pro ruskou komunitu v Čechách, ale hlavně pro hodnoty, které se snaží prezentovat. Občanství je vrchol integrace, člověku umožňuje se se svým novým domovem mnohem více ztotožnit, začít se třeba angažovat. Nemůžeme zkrátka jednu poměrně početnou skupinu z tohoto procesu vyčlenit.
Zároveň bych rád zmínil, že to velmi podobně vnímají moji přátelé z Ukrajiny. Samozřejmě je to o sociálních bublinách, ale ve svém okolí jsem se s pochopením tohoto návrhu asi nesetkal.
Vy sám se nicméně angažujete, a to nejen v kritice novely zákona Lex Ukrajina. Jak náročné je měnit prostor, do kterého se člověk nenarodil?
Přijde mi to podobné, jako měnit prostor, do kterého se člověk narodí. Ty mechanismy se neliší. Překážek může být samozřejmě poměrně dost. Občas narážím na to, že mi lidé říkají: “ani nejsi občan, tak co se tady angažuješ.” Ale mně je to poměrně jedno. Česká republika je moje země. Já jsem si ji před deseti lety vybral jako svůj druhý domov a teď si troufnu říct, že je tím prvním, hlavním.
Takže se angažuju i z egoistických důvodů, protože chci, aby se mi tady lépe bydlelo. Ano, aktivismus má nějakou empatickou, altruistickou stránku, člověk pracuje nebo něco dělá i pro obecné dobro. Hlavním cílem mého aktivismu je ale měnit prostor tak, abych se v něm cítil dobře.
Věděl jste, že se nejdřív musíte pořádně naučit jazyk, a až potom začnete s aktivismem?
Od začátku jsem věděl, že se angažovat chci, ale třeba ten svůj blog na Instagramu jsem založil až poté, co jsem se pořádně naučil česky. Mohl jsem asi obsah tvořit v angličtině, ale to by rozhodně nemělo takový efekt. Navíc moje angličtina určitě není na úrovni mé češtiny. Ta jazyková bariéra je celkem zásadní.
Jak těžké bylo vytvořit si na Instagramu komunitu? Přece jen jste Rus cílící na Čechy a Češky…
Překvapivě to těžké nebylo. Myslím si, že lidi zaujme, když cizinec mluví k místnímu obyvatelstvu. Když mluví o jejich zemi. Mám pocit, že to tady chybí. Minimálně v roce 2019 bylo takových tvůrců fakt hodně málo. Ruský původ mi tedy spíš pomáhá. Sociální sítě jsou o sociálních bublinách a já jsem se na nich nikdy nedostal mezi lidi, kteří by mě nějak zásadně hejtili. Tvořit si komunitu ale samozřejmě vyžaduje spoustu času. Proto můj profil v posledních letech neroste, nedávám na něj dost příspěvků. Ale nevadí mi to.
Zásadním tématem je pro Vás život ve městě. Dovedl byste nějak zjednodušeně říct, jaká je Vaše vize ideálního města?
Chci, aby bylo město přátelské pro lidi, kteří v něm žijí. A toho bude docíleno tehdy, když budou mít lidé větší prostor než auta. Jedním z největších problémů českých měst je přebujelá automobilová doprava. Auta zabírají téměř veškerý veřejný prostor. Mění se to velmi pomalu, spíš to stagnuje. Schválně se podívejte, jak vypadají hlavní náměstí v okresních městech České republiky. Drtivá většina z nich je z velké části parkoviště. A to se jedná o nejdůležitější místo celého města.
Já se zkrátka lidem snažím předávat vizi města, kde je více prostoru pro ně než pro auta. Nechci tím říct, že bych auta zakazoval. To v diskurzu vůbec není, i když to v různých diskuzích často zaznívá. I mezi urbanistickou odbornou veřejností je ale shoda, že jsou dnes města automobilové dopravě podřízena. Pojí se s tím například i častá absence stromů v ulicích. V Praze je systém nastaven špatně, takže můžou jejich sázení na náměstích nebo v ulicích blokovat památkáři. Nejčastějším důvodem absence zeleně ale je, že pro množství parkovacích míst prostě na stromy nezbude prostor.
Často propagujete cyklodopravu…
Ano, ta se s auty samozřejmě taky pojí. Tvrzení, že tady pro cykloinfrastrukturu není místo, je lživé. Infrastruktura pro cyklisty vyžaduje zásadně méně místa než jakákoliv jiná. Proto se zasazuju o změny, aby byla Praha pro cyklisty přátelštější – a to s naprostým uvědoměním a pochopením, že z ní pravděpodobně nikdy nebude Amsterdam, protože je tady kopcovitý terén.
Pojďme se ještě vrátit k Rusku. Jak se vypořádáváte se svou národní identitou?
To je velmi zajímavé a rozsáhlé téma. Od roku 2014, kdy jsem se přestěhoval do České republiky, jsem to, že jsem Rus, poměrně špatně nesl. Velmi dobře jsem věděl, co je Rusko za zemi, jak se historicky chová k sousedům, znal jsem i souvislosti s Českem. Za svůj původ jsem se styděl. V roce 2022, když začala plnohodnotná invaze na Ukrajinu, se vztah veřejnosti vůči Rusům změnil. Myslím si, že určitá nevraživost nebo opatrnost tam byla už předtím, od začátku války se ale otevřely a rozběhly velmi silně. Jsem od té doby mnohem víc konfrontován s tím, odkud pocházím.
A to je velký paradox. Byl jsem konfrontován natolik, že jsem to začal nějakým způsobem zpracovávat i v sobě a asi tak od roku 2023 jsem se svou identitou v pohodě. Hodně jsem o tom přemýšlel, a nakonec jsem dospěl k závěru, že nikdo, doslova nikdo, se za svou národnosti či původ nemá stydět. Teoreticky jsem to věděl vždycky, sám sebe jsem ale vyčleňoval. Lidi z Iránu nebo Běloruska jsem vnímal spíše jako oběti. Sebe ne. Teď už vím, že každý člověk je především osobnost a je zodpovědný pouze sám za sebe. A ano, má se angažovat a něco měnit i ve své zemi. Já sám jsem to vždycky dělal, nikdy jsem nebyl zticha. Ale součást evropských hodnot je zkrátka dívat se na člověka jakožto na jednotlivce, nikoli jako na příslušníka národa nebo státu. To už tady bylo a dělá to dnes i Vladimir Putin. A rozhodně to není cesta.
Vaši rodiče v Rusku stále žijí. Jste s nimi v kontaktu? Dokážete nějak zhodnotit, jak se jim tam žije?
Jsme v neustálém kontaktu. Myslím si, že třeba 330 dní v roce si voláme. Na jednu stranu žijí v rodném městě. Respektive jen máma, táta pochází z Tádžikistánu. Žijí ale tam, kde jsou zvyklí, mají tam byt, chatu, přátele, příbuzné. Běžný život tam stále funguje. Na druhou stranu ale jako prodemokratičtí lidé, kteří zásadně nesouhlasí s režimem, čelí velkým výzvám. Když si s mámou voláme, je často frustrována z toho, co se v Rusku děje. Tíha diktatury, režimu, který je opravdu krutý a vlastně neumožňuje sebemenší veřejnou kritiku sebe sama, je velká. A to vidím nejen na příkladu své rodiny, ale i přátel. Jako velmi angažovaný a politický člověk si už od svých 14-15 let kamarádství buduju na základě společných hodnot a postojů, a jsem velmi hrdý, že všichni, koho v Rusku znám, jsou prodemokratičtí lidé.
Zvažujete, že byste se někdy do Ruska vrátil?
Mým domovem je Česko. Strávil jsem tady celý svůj dospělý život. Rusko rozhodně nikdy nepřestane být mojí rodnou zemí a jednou ze dvou vlastí, nemyslím si ale, že je reálné se tam vrátit. A nejde jen o politickou realitu. Když jsem v roce 2014 odjížděl, režim ještě nebyl tak tvrdý, i tak to ale pro mě bylo neúnosné. Navíc tam v mém případě není možnost založit si rodinu.
Dokážu si představit, že se tam něco změní, že si stát začne lidí vážit. Jenomže dejme tomu, že se situace zlepší za 10 let. A to jsem optimista. To už budu mít za sebou 20 let života v České republice. Byla by to pro mne taková druhá emigrace. Vždycky s určitou mírou nadsázky říkám, že i kdybych se zítra odstěhoval z České republiky třeba někam do Austrálie, tak už budu vždycky třeba ve sportovních soutěžích fandit Česku. Případně Rusku, jakmile se situace uklidní a fandění nějakému ruskému týmu si přestanu asociovat s válečnými zločiny.
