Text vznikl v rámci semináře ,,Nejsi tady cizinec" pro studenty a studentky Katedry žurnalistiky Fakulty sociálních věd. Autorkou textu je Aiko Šotola.
Tuzemští obyvatelé označují soužití s vietnamskou komunitou za bezproblémové, stejně ale nevidí problém s tykáním prodejcům ve večerkách. Jak se změnil vztah Čechů a českých Vietnamců za šestnáct let od natočení filmu Banánové děti, a za sedmdesát let od jejich prvních příjezdů?
V dokumentárním portrétu přibližuje režisér Martin Ryšavý dospívání Vietnamců a Vietnamek žijících v České republice. Snímek natočený v roce 2009 se snaží otevřít minoritu, které bývá pro svou uzavřenost často kritizována. To se díky pandemii koronaviru změnilo a vietnamské spolky se skutečně více otevřely, když to bylo potřeba. Jak zmínila básnířka vystupující pod pseudonymem Večerka v rozhovoru pro iniciativu HateFree.
Snímek provádí sondu do komunity a ukazuje jednotlivé příběhy, ale neuvádí historický vhled do prvopočátku česko-vietnamských vztahů. Vietnamci v padesátých letech dvacátého století přijížděli do Česka v rámci výměnného programu zahraničních pracovníků. Kvůli nedostatku pracovních sil začala tak migrace i obyvatel Kuby, Angoly či Polska. Migrace měla však přísná pravidla, z rodiny mohl přijet pouze jeden člověk a určitý čas byly zakázané i sňatky s lidmi z cílové země.
Po revoluci v roce 1989 byly dohody socialistických republik zrušeny a vietnamští dělníci museli zemi opustit. V průběhu devadesátých let se však část vrátila a začala v nové demokracii podnikat. Někteří rozhodli i za své rodiny a přivedli je s sebou. Dodnes se u Vietnamců odráží jedinečnost v přístupu k práci. Devadesát procent jich podniká, u všech ostatních skupin cizinců je větší část zaměstnaná a rozdíl nikdy není tak markantní.
Nejčastějším vietnamským byznysem jsou bistra či večerky. Právě ty se staly symbolem stereotypizace. Označení „větvě“ nebo „rákosníci“ je už tak zarytý, že ho lidé používají automaticky. Urážkou a rasismem ale zůstává stále. Otázku problematičnosti otevírá i autor dokumentu v popisu prvotní verze filmu. Sebereflexe tvůrců jako by předbíhala dobu a zamýšlela se nad tím, že slova formují náš pohled na věc i další generace.
„Název Banánové děti je zatím pracovní, tvůrci si uvědomují, nakolik je problematický a pro mnohé těžko akceptovatelný. Umožňuje nicméně ve zkratce postihnout hlavní téma filmu a shrnout do zjednodušujícího sloganu všechny otázky a potíže spojené s hledáním identity, jak je zažívají ti, kterým bylo souzeno vyrůstat ve dvou odlišných kulturních a jazykových prostředích.“
Proti mikrorasismům jako jsou výše zmíněná označení, bojuje například kampaň Češi a cizinci – Mluvme spolu od Centra pro integraci cizinců. Spot s názvem Cizincům se netyká upozorňuje na hranice respektu k prodejcům. Úspěch potvrdila tvůrčímu studiu Družina cena za šestou nejlepší reklamu roku 2015.
V současnosti problém dostala do popředí dvojice španělských studujících, Alex Porras a Laia Sánchez, kteří vytvořili kampaň #TengoNombre. Na plakátcích volně dostupných na internetu je ve volném překladu napsáno Nejsem „rákosník / větvě na rohu“. Můžete mi říkat Duy nebo obchod, večerka, potraviny. Lidé si jednoduše plakátek upraví a dají do jejich obchodu. Na těchto příkladech se dá ukázat větší sebevědomí menšin, které si už nechtějí nechat všechno líbit.
Zástupci generace, kterou Ryšavý v dokumentu sledoval, jsou dnes už dospělí. Jak mění pohled na Vietnamce? Podle rappera s vietnamskými kořeny Ankiho první generace emigrovala, druhá stojí mezi dvěma světy a třetí se dokázala asimilovat. O sobě a svých přátelích, ale v rozhovoru pro Alarm, mluví tak, že přeskočili generaci.
„Žiju tady celej život, ale pořád nejsem Čech,“ tento text Ankiho písně Podzim můžeme brát jako výzvu Čechům, aby přestali Čechy a Češky s vietnamskými kořeny exotizovat a napomohli integraci.
