Natálie Sousa je novinářka a autorka podcastu Lásky čas, který vznikl ve spolupráci s Českým rozhlasem. Natálie se v něm věnuje tématu randění příslušníků nejrůznějších minorit s českou majoritou. V rozhovoru pro Nejsmesicizi popisuje, s čím se hosté jejího podcastu během seznamování setkávali.
„Neříkejte na rande něco, co byste sami nechtěli slyšet. Za mě zkrátka není vhodné se hned na prvním rande ptát, odkud někdo je, odkud jsou něčí rodiče a jak se poznali,“ radí v rozhovoru pro Nejsmesicizi.
Co bylo inspirací k podcastu?
Už delší dobu se mnou rezonuje téma rasismu a xenofobie v Česku a věděla jsem, že by mohlo jít o zajímavý námět pro nějaké zpracování. Na začátku mě ale nenapadlo, že to budu já, kdo tohle téma nějak zpracuje, i když pracuji v médiích. Čekala jsem, že nějaký zástupce z etnických menšin přijde a popíše, co lidé z etnických menšin v Česku zažívají.
Před těmi skoro dvěma lety se u mě asi něco zlomilo a řekla jsem si, že to udělám sama, když nikdo moc v dohledu nebyl. Ozvala jsem se proto dramaturgyni Českého rozhlasu Veronice Ruppert, jejíž tvorba se mi líbila a která byla nápadu otevřená. Dala mi šanci a dohodly jsme se, že něco vymyslíme.. Na to konto vznikl a pak i vyšel Lásky čas.
Vzpomeneš si na něco, co respondenty spojovalo? Na nějakou zkušenost, která se opakovala?
Když jsem poslouchala jejich příběhy, tak jsem si pokaždé říkala, jak jsou odvážní, že mi svou zkušenost svěřují, i když mě skoro vůbec neznali. Častokrát jsem je obdivovala, jak o velmi nepříjemných situacích dokázali mluvit smířeně, s humorem, jako kdyby o nic nešlo. Společné měli i to, že byli rádi, že dostali prostor něco říct a zároveň nikdo z nich nebyl zahořklý i přes to, že mi vyprávěli často hrozné zážitky. Naopak byli velice empatičtí. To mě překvapilo.
Lišily se od sebe nějak výrazně zkušenosti žen od těch, které měli muži?
V něčem to měli všichni stejné, v něčem zase úplně jiné. Myslím si ale, že u všech se promítala určitá míra sexualizace.
Dá se definovat, kde je při randění hranice mezi přirozeným zájmem o odlišnost toho druhého, a kde už to lze považovat za nevkusné?
To se nedá zobecňovat, hranici má každý někde jinde. Některým mým hostům v podcastu nevadilo na prvním rande rovnou říct, odkud jsou, jiným to ale bylo velmi nepříjemné a nechtěli se o tom vůbec bavit.
Jak to máš ty osobně?
Jako dítě jsem neustále měla pocit, že lidem dlužím odpovědi na otázky, odkud jsem, jak jsem se tady vzala, jak je možné, že umím dobře česky a podobně. Teď to mám naopak tak, že o tom mluvit nechci, myslím si, že do toho lidem nic není. Nemám ráda, když se mě někdo hned v první nebo druhé větě ptá, odkud jsem. Možná se to změní, i když spíše pochybuji, ale teď jsem ve fázi, kdy mi to příjemné není. Nemám pocit, že bych zrovna tohle měla lidem, které neznám, vysvětlovat. Také se nikoho neptám, odkud je jeho rodina, kde se tady vzali a jak se dali jejich máma s tátou dohromady.
Setkala ses někdy s tím, že by na to někdo měl opačný názor? Že by mu naopak přišlo jako projev nezájmu, kdyby se ho někdo na jeho etnicitu či kořeny třeba vůbec nezeptal?
Respondenti mi spíš říkali, že se divili, když to někdo netematizoval. To byla zkušenost velké části z nich. Do hloubky jsme ale neřešili, kdy si myslí, že je třeba ten správný moment tohle zmínit. Myslím ale, že nikdo z nich neřekl, že by byl rád, když to bude první věta, kterou od někoho, kdo se jim líbí, uslyší.
Bylo něco, co tě překvapilo nebo zasáhlo v rámci výpovědí tvých hostů v podcastu?
Častokrát se mi stávalo, že mi někdo z hostů řekl naprosto šílený zážitek, ze kterého jsem byla často vyděšená. Vybavuju si příběh Badi, která mi hned v prvním díle podcastu vyprávěla naprosto otřesné zážitky z Tinderu. Její rodiče pochází z Afriky a někdo se jí na Tinderu například zeptal, jestli nosí bavlnu, narážel tak na otroctví v USA. To mě šokovalo. Zaráželo mě ale i to, s jakým klidem o podobných zkušenostech moji respondenti hovořili. Říkala jsem jim, že je to hrozné. Oni ale často reagovali slovy: Vážně? Mně to tak ani nepřišlo.
Nechci ale, aby to vyznělo, že cílem podcastu bylo vykreslit českou majoritu negativně. Sbírala jsem zkrátka zkušenosti zástupců mladé generace, bohužel jejich zkušenosti byly takové.
Dokázala bys dát majoritě nějakou radu, jak se v těchto situacích chovat při randění s někým z některé z minorit?
Neříkejte na rande něco, co byste sami nechtěli slyšet. Za mě zkrátka není vhodné se hned na prvním rande ptát, odkud někdo je, odkud jsou něčí rodiče a jak se poznali. Zároveň ale každý má hranici jinde, je to o tom se do druhého umět vcítit. Podotýkám, že ale nejsem vztahová expertka.
Zmiňovala jsi seznamovací aplikace. Jaký ty mají vliv na seznamování lidí z minorit?
Je to různé. Být příslušníkem minority může být na seznamce výhoda i nevýhoda. Tohle je velice individuální. Měla jsem v podcastu respondenty, kteří říkali, že se na seznamkách setkávali s bizárem. Vybavuju si například queer muže s vietnamskými kořeny, kterému někdo napsal, jestli by si nechtěl dát trojku, protože chtěl vždycky zkusit černocha a Vietnamce najednou.
V určitých případech si ale myslím, že to může být i výhoda. Záleží, jaká jsou očekávání.
Tam to asi naráží na hranici mezi neškodnou preferencí nějakého vzhledu a fetišem založeným často na stereotypech. V jednom rozhovoru říkala moderátorka Naomi Adachi, že se během seznamování setkala i s tím, že její protějšek zajímaly jen její japonské kořeny.
V této souvislosti si vzpomínám na Naty, která v podcastu zastupovala majoritu. Té se zkrátka líbil určitý typ kluků. Tohle si myslím, že je úplně v pohodě, ale musí to mít nějakou hranici. Problém pak nastává, když protějšek má nějaké stereotypní představy, třeba o ženách z Asie, a ty pak uplatňuje na všechny a zároveň si právě kvůli tomu takové ženy hledá. Když je to ale jen tak, že se někomu zkrátka fyzicky víc líbí Asiatky, ale zároveň je nijak nefetišizuje a nevnímá je jen stereotypně, tak je to asi v pohodě.
Máš sama nějaké takové zkušenosti?
Moc jsem se takovým situacím nevystavovala. Když jsem cítila, že na mě někdo zkouší řeči typu „černošku jsem nikdy neměl“ nebo „ty jsi ale pěkná černoška“, automaticky jsem to zazdila. Není to pro mě atraktivní, ale spíše red flag.
Jak vnímáš různé vtipy ohledně etnicity? Lidé je často nemyslí zle, ale někomu to může ublížit nebo být nepříjemné. Co si o tom myslíš ty?
Osobně tohle nikdy nedělám. Jako dítě jsem si ale v tomto ohledu dělala ze sebe srandu i já a vybavuju si vtipy na můj účet jako, „usměj se ve tmě“.
Dnes proto nemám toleranci, není mi to příjemné. Samozřejmě každý má hranici jinde, ale za mě je to zbytečné. Humor se dá dělat i jinak a nemusí být založený na ponižování člověka na základě jeho etnicity.
Zároveň ale vnímám jako těžké se proti takovým vtipům vymezit. Lidé někdy věci nemyslí zle, ale už jim třeba nedojde, že jsem to slyšela mnohokrát a může to i ublížit.
Jak se odlišná etnicita odráží v přátelství?
I v takových vztazích jinakost hraje roli. Víme, že i kamarádi umí být super, ale někdy i zlí. Respondenti mi také vyprávěli různé zážitky s jejich přáteli, kteří i přes to, že se znali dlouho, tak měli potřebu jim předhazovat věci, které byly spojené s jejich etnicitou, třeba právě ty vtipy a podobně. Například Badě, která byla v podcastu, se stávalo, že její kamarádka používala n-word i přes to, že ji Baďa říkala, že je jí to nepříjemné. Naty pak třeba vyprávěla o svém příteli vietnamského původu, že si z ní kamarádky dělali srandu, že je na Vietnamce a podobně. I pro lidi z majority je situace, kdy randí s někým etnicky odlišným, specifická.
V souvislosti s tímhle jsi zmiňovala v podcastu, že se leckdy stane, že se třeba ve škole klukovi z majority líbí jeho spolužačka, která je jiné etnicity, ale vlastně se za to stydí, takže pak předstírá, že zájem nemá.
autor: Natalie Kubenk
To mi vyprávělo víc lidí, stalo se to několikrát i mně. V mém případě se kluci tvářili, že zájem mají, ale pak to najednou utnuli. To se děje asi především během dospívání. Věřím, že dnes už je to jiné, než když jsem dospívala já. Tehdy taková situace i pro lidi z majority mohla být zmatečná, mohli něco slyšet doma a podobně.
Člověk tehdy takové páry neviděl kolem sebe ani v popkultuře. V té české vlastně moc nejsou ani nyní.
Přesně tak, a když už v české popkultuře někdo takový je, tak je velice často vykreslen stereotypně. Například černošky jsou zpravidla bláznivky, které chce někdo nabalit na jednu noc, a lidi z vietnamské komunity mají večerku.
Tohle vlastně byla ta motivace pro podcast. Chtěla jsem dát prostor lidem, kteří jsou jako já, aby mohli říct, co prožívají oni. V českých médiích se totiž často děje, že za menšiny mluví majorita a radí jim, jak by měly věci vnímat a jaké by měly mít pocity. Z mého pohledu část lidí v české společnosti nedostává prostor, a myslím, že by ho mít měla.
V zahraničí už ale přeci jen ve filmech i seriálech často vídáme různá etnika. Myslíš, že alespoň tohle pomáhá ke zlepšení situace i u nás?
Určitě ano. Vlastně i u nás je plno mladých lidí, kteří vidí dál než jen na svou bublinu, takže mohou přijímat i daleko víc informací. Věřím, že mladší generace je otevřenější, myslím, že i obecně, je česká společnost otevřenější, i třeba starší generace. I tak ale stále máme na čem pracovat.
S.A.
