Walter Peňa pochází z Venezuely, z města Mérida, které, jak říká, je „podle někoho začátek And, podle jiného zase konec.“ Walter ale své rodné město považuje za začátek tohoto pohoří, které mu je inspirací i pro jeho výtvarnou tvorbu.
Walter už je v České republice pět let. I přes to, že už je to nějaká doba, co do Prahy poprvé přijel, stále si dobře vzpomíná, co ho tu nejvíce překvapilo. „Hlavní město pro mě bylo velkým překvapením. Je to úplně něco jiného, než znám z domova. Bylo těžké si zvyknout na nové prostředí, ale zároveň zajímavé. Praha je historické město, v centru si proto stále připadám jako turista. Je to pro mě moc hezké město,“ vypráví Walter a pokračuje: „Moc mě v Česku také překvapila doprava. Veškeré dopravní prostředky tu jezdí na čas. Člověk ani nepotřebuje auto! V dopravě mě také překvapilo, že v městské hromadné dopravě jsou všichni potichu, ve Venezuele ale naopak hraje hudba, všichni zpívají a tak. Zároveň mě mile překvapilo, jak moc je Česká republika bezpečná země, to je pro mě moc důležité. Latinská Amerika takhle bezpečná vůbec není,“ vypráví Walter.
Za cestou Waltera do srdce Evropy stojí láska, jak už to tak někdy bývá. „Svou manželku, která pochází z Bulharska, ale bydlí přes dvacet let v České republice, jsem poznal na Sardinii, kde jsme byli spolu na staži EVS od programu Erasmus+. Nějakou dobu jsme žili v Itálii, ale pak jsme se rozhodli, že se usadíme v Česku, protože moje manželka už to tady zná. Nyní jsem už pět let v Česku, kde vychováváme také našeho synka.“
Walter nejprve se svou manželka mluvil italsky, protože to je jazyk, který umí oba, ale pak přešli na češtinu. „Po přestěhování do Čech jsem ale začal potřebovat češtinu, protože jsem pracoval na České poště,“ vysvětluje Walter, který díky své práce přišel do kontaktu nejen s Čechy, ale i dalšími cizinci, kteří se rozhodli v Česku žít. „Češi jsou moc milí. Musím říct, že na poště to byl takový mix národností. Kolegové na mě vždy mluvili česky, ale pomalu, abych jim dobře rozuměl. S manželkou tu máme řadu kamarádů Čechů i cizinců, třeba venezuelsko-český nebo slovensko-bolivijský pár. Abych to ale shrnul, tak se v české společnosti cítím dobře,“ uzavírá Walter. Ptám se ale také, jaký je rozdíl mezi Čechy a lidmi ve Venezuele. „Je tu velký rozdíl na začátku. Ve Venezuele jsou totiž všichni hodně přátelští a otevření od první chvíle, Češi jsou nejprve uzavření. Pak jsou ale oba národy stejně přátelští. Mám samozřejmě i české kamarády a tam pak rozdíl mezi nimi a těmi ve Venezuele moc není,“ odpovídá Walter.
Walter se také věnuje malbě, jeho výstavu například můžete vidět ve vinárně Barriqáda na Praze 10, kde bude 12. dubna od sedmi hodin vernisáž spojená s degustací. Jak se ale k umění dostal? „Intenzivněji jsem začal malovat čtyři roky zpátky, byl to můj koníček přes víkendy nebo po práci. Teď jsem na rodičovské dovolené se svým synem a snažím se malbě věnovat více,“ vysvětluje a dodává, co mu je inspirací: „Mojí inspirací jsou barvy Latinské Ameriky, moře a hory. Nevystudoval jsem malířskou školu, ale pedagogickou. Začal jsem ovšem malovat už v deseti letech na Salesiánské škole Dona Boska v Méridě. Experimentoval jsem také s malováním kávou a kakaem. Ve Venezuele totiž byla složitá ekonomická situace, a tak jsem si nemohl kupovat olejové nebo akrylové barvy, a proto jsem začal malovat kávou a kakaem.“ uzavírá své vyprávění Walter.
Walterovy obrazy si můžete prohlédnout u něj na webu i Instagramu.
Autor: Sabina Ali
