Pro tentokrát začnu jedním starým vtipem. Syn bohatého arabského šejka odjede studovat do Evropy. Za pár měsíců píše domů: „Milý otče, mám se tu velmi dobře. Jen se trochu stydím, že jezdím na univerzitu svým Ferrari, zatímco moji spolužáci i profesoři jezdí autobusem.“ Otec obratem odpoví: „Milý synu, posílám padesát tisíc dolarů. Kup si taky autobus a nedělej nám v té Evropě ostudu.“
V souvislosti s migrací se často mluví o kulturním šoku. Zatímco si však lidé pod tímto pojmem běžně představují dramatické střety ohledně náboženství, práv žen a tak podobně, mnohem častější jsou nedorozumění ohledně detailů každodenního života. A tady vám prozradím šokující tajemství: tento běžný život je v Česku v porovnání s mnoha místy světa velmi snadný. Nebudu teď mluvit o tom, že ve spoustě zemí není samozřejmostí dostupnost elektřiny nebo čisté vody, ale o zdánlivých maličkostech, které dokážou nepřipraveného překvapit. A dnes třeba o různých způsobech, jak se dostat z místa na místo.
Jako první tu máme veřejnou dopravu. Ne že by tu nebyl prostor ke zlepšování, ale pokud chcete, obejdete se v Česku bez auta a taxíků, aniž by to znamenalo významnou komplikaci. Použití tramvaje nebo autobusu není doménou „nižších“ vrstev a na jízdní řád se dá celkem spolehnout. Pro někoho to může znamenat až surrealistický zážitek. Vždy si vzpomenu na jednoho mého známého egyptského profesora, pro kterého byla nejsilnější vzpomínkou z návštěvy Japonska dochvilnost metra. S očima navrch hlavy vykládal: „Celou hodinu jsem tam stál a sledoval, jak to metro přijede vždycky na vteřinu přesně!“ Tak skvělé to zatím v Česku nemáme, ale stěžovat si taky nemůžeme.
Dopravní zácpy se zvlášť v Praze vyskytují, ale jen málokdy jsou skutečně tak dusivé, aby způsobily závažné omezení. Když po mém návratu z Káhiry pražský taxikář nadával na zácpu, musela jsem se smát. Rozčiloval se nad půlhodinovým zdržením. To v káhirském dialektu znamená nádherně volné silnice. Protože Praha je sice hlavní město, avšak není skutečné velkoměsto. Natáčeli jsme pro příbuzné v Istanbulu videa z procházek po Praze a museli jsme odpovídat na šokované dotazy: „U vás se něco děje, že jsou tak prázdné ulice? Kde jsou všichni lidé? Máte zákaz vycházení?“ On je totiž trochu rozdíl, jestli v nějakém městě žije něco přes milion obyvatel, nebo něco přes patnáct milionů.
Pro mě byl podobný otřes, když jsem po letech na Blízkém východě a občasných návštěvách Prahy zavítala na český venkov. V Sýrii nebo Egyptě vesnice znamená ulice plné pobíhajících dětí, drůbeže, koz a ovcí, starší lidi posedávající přede dveřmi, mladší lidi pracující na polích, prostě mumraj, kam se člověk podívá. Jako dopravní prostředek může posloužit i kůň nebo oslík. V Česku jsem sice hleděla na krásné domky a pečlivě upravené zahrádky, ale všude jako po vymření. Podobnou zkušenost se mnou sdíleli Syřani, co získali azyl na německém venkově: nádherná země, ale bydlí tady samí starší lidé a na ulici člověk nepotká živáčka. A na oslovi se projíždí leda tak děti na pouti.
V Česku je také náramně lehká další ošemetná záležitost: chození pěšky. Zní to legračně, ale v některých zemích ani to není samozřejmost. V Sýrii to bývalo (před nynějším konfliktem) celkem v pohodě, pokud byl člověk zdravý a při síle. Pro maminky s kočárky a hůře pohyblivé znamenaly městské rozbité chodníky a chaoticky věčně rozkopané ulice vážné omezení, ale existovaly i promenády a jít na procházku nebylo nic neslýchaného. Že tomu tak není všude, se přesvědčil můj otec během návštěvy v Saudské Arábii. Bylo to v městě Jeddah a on se dopoledne rozhodl nebudit hostitele a procházkou si zajít na páteční modlitbu do mešity, o které se domníval, že není daleko. Po půlhodině chůze musel uznat, že je mnohem větší horko, než čekal a že ta mešita asi nebude tak úplně blízko. Naštěstí vedle něj přibrzdilo auto s místním občanem, který starostlivě vyzvídal, jestli je v pořádku (když jde pěšky po ulici!). Na otcovo vysvětlení, že se pouze prochází, pokýval s pochopením hlavou: „Vy jste cizinec, že ano?“ a do té mešity ho raději odvezl.
Na druhou stranu v Česku nejsou běžné bezcílné projížďky autem, na rozdíl od většiny arabských zemí nebo třeba Spojených států. Asi v tom hraje roli i spíše vyšší cena pohonných hmot, nebo jenom neznám ty správné lidi. Ale pamatuji se, jak jsme v Sýrii vzali jednu českou turistku na okružní jízdu po městě a ona po čtvrt hodině prohlásila: „To musíte být hodně bohatí, když si můžete dovolit takovou dobu jen tak jezdit!“ Bylo to ovšem před více než dvaceti lety a Češi už jsou dnes finančně trochu jinde, ale troufám si říct, že podobné projížďky prostě nejsou v české kultuře obvyklé.
Tady bych chtěla své arabské krajany upozornit, že když se jim líbí nějaká dívka, není zcela vhodné projíždět se v autě pod jejími okny sem a tam se spuštěným okénkem a romantickými písněmi hrajícími na plné pecky, zvlášť ne v noci. V našich zemích je to romantické gesto, ale v Česku by na vás sousedi taky mohli zavolat policii.
Samostatnou kapitolou je cyklistika, kterou Češi milují. Znám sice jednoho (mírně rasistického) slovenského majitele auta, který mluví o cyklistech se stejně zavilým výrazem jako o Maďarech, ale to je spíš výjimka. Všeobecně v Česku lidé berou cyklistiku jako zdravou a klimaticky přívětivou alternativu k jiným dopravním prostředkům. V některých rozvojových zemích se oproti tomu na jízdu na kole dívají skrz prsty. Pokud někam jedete na kole, znamená to totiž, že nemáte na auto. Jasně tím ukazujete, že jste chudý a že je vám jedno, když to na vás každý pozná. Tedy pokud nejste boháč, co se projíždí na kole, aby ukázal, že je cool jako Evropani, což avizuje tím, že si nasadí cyklistickou přilbu. Ovšem když v těch samých zemích chtějí poukázat na to, jak je některý evropský politik skromný a nezkorumpovaný (na rozdíl od politiků místních), objeví se neomylně výkřik: „On je tak skvělý, že jezdí do práce na kole!“
V Sýrii pak je jízda na kole považována za nevhodnou pro ženy, aniž by to mělo nějaký jasný důvod. Ne že by to bylo zakázané, ale lidi na vás hodně zírají a je to nepříjemné. A cyklostezky jsou pojem zcela neznámý, na silnicích prostě platí právo silnějšího. A tady pozor, v Česku i jízda na kole podléhá dopravním předpisům!
Takže milí cizinci, nemějte strach sejít z navyklé cesty. Jestli nemáte auto, čekají na vás vlaky, tramvaje a autobusy. Anebo potrénujte a nasedněte na kolo. V Česku je vždy co objevovat!
Autorka: Samíra Sibaiová
