Samíra, lékařka s česko-syrským původem, která působí v pražském Motole, si v tomto sloupku posvítí na vánoční zvyky. A to je více než aktuální téma!
Čechům přijde slavit Mikuláše naprosto normální, v nějaké podobě ho znají i v sousedních zemích. Pro cizince z exotičtějších destinací je to však úkaz zcela nový. Dospělí se jen podiví, proč je na ulici tolik lidí v maskách, když není halloween. Malé děti by se však napoprvé hodilo na tento úkaz psychicky připravit. Pokud jejich rodiče podlehli české módní vlně islamofobie, je dobré prckům vysvětlit, že ten pán s mohutným plnovousem a v cizokrajném hábitu, nesoucí podezřelé zavazadlo, opravdu není uprchlík. I přestože ho doprovází další pán, který je prokazatelně „přičmoudlý“. No, mojí kolegyni takhle jednou vyděsil i pravoslavný kněz, co přišel udělit pacientovi poslední pomazání, takže ani moc nepřeháním.
Hůř se bude vysvětlovat čert. Legrační přihlouplý čert, co vyplazuje jazyk a dělá blebleble, to je opravdu ryze česká specialita. Ve většině řečí se nenajdou dva odlišné výrazy pro čerta a pro ďábla. A řada kultur nezná ani samotný princip ďábla a pekla. Takže by všeobecně uplatnitelné vysvětlení znělo takto: Mikuláše doprovází démon, původce všeho zla na světě, který má za cíl odnášet děti do pekla. Peklo je místo, kde lidé hoří ve věčných plamenech, případně jsou vařeni v kotlích s olejem, přičemž do nich zmíněný čert píchá vidlemi. Ale to všechno dětičkám hrozí, jenom když budou zlobit maminku, takže pohoda. Děti naštěstí snesou hodně.
Nejjednodušší je anděl. Toho si děti můžou splést nanejvýš tak s princeznou nebo fairynkou (anglicko-český hybrid, značící okřídlenou vílu). A co se týče dárků pro zlobivé... moje malá neteř vyrostla v supermoderním prostředí velkoměsta v Saudské arábii. Už vidím, jak se jí pokoušíme vysvětlit, co je to uhlí.
Mikuláše tedy nějak přežijeme a už se můžeme naplno ponořit do kouzla českých Vánoc. Je nutné ignorovat komerční hysterii, která pravidelně propuká v televizi a obchodních domech už počátkem listopadu. Ta nemá s klasickým českým pojetím Vánoc nic společného. Ani Santa Klaus, o kterém cizinec uslyší od Čecha jen ve větách typu: „Ať jdou do p... se Santou!“ V Česku byl tento bodrý muž v červeném poražen na hlavu stejně jako před ním nájezdník z východu Děda Mráz. Tady vládne Ježíšek. Sice se ani dva Češi neshodnou na tom, jak vlastně vypadá, ale je náš!
Vánoční stromečky asi překvapí málokoho, ale v případě jesliček je třeba dbát na jemné kulturní rozdíly. Křesťané v arabském světě je staví také, ale říkají jim jeskyně (maghára), protože Jezulátko se přece narodilo v jeskyni u Betléma. Zkuste arabskému křesťanovi říct, že se pán Ježíš narodil v chlívě, a nejspíš dostanete docela nekřesťansky přes hubu. A zkuste mu říct, že na Vánoce se jí kapr, protože ryba je postní jídlo. Dostane se vám útrpného pohledu a poznámky ve smyslu: „No jo, vy jste tady dlouho měli komunisty...“ Protože každý přece ví, že v době půstu se musí dodržovat veganská dieta!
Kapitola sama pro sebe jsou koledy. Rozverná česká lidová tvořivost se často setkává s nepochopením, zvlášť u našich východoevropských zbožnějších sousedů. Pamatuji si na jednu paní, co se zoufalým výrazem listovala zpěvníkem s českými koledami a ptala se: „A nemáte někde normální vánoční zpěvy? Tady jsou samé písničky pro děti!“
Zpívání koled je hezký vánoční zvyk. Když se ale cizinec poprvé učí slova, čeká ho nejedno překvapení. Dozví se třeba, že „pásli ovce Valaši, při betlémské salaši.“ O téhle kapitole stěhování národů ho ve škole určitě neučili. Další písně v sobě pak nesou i prvky cestování časem. Například:
Pochválen buď Ježíš Kristus bratře Matěji
Až na věky, kam pospícháš, bratře Ondřeji?
Já do Betléma běžím, co se tam stalo nevím...
Jiné koledy dokážou zmást i česky hovořící děti. Pamatuji si, jak zlověstně na mně působilo „Ejhle, chasa naša, běží do salaša, obuškama pleskajů, akúsi radost majů.“ Já jsem ovšem neslyšela akúsi radost, ale aků sira dost majů. Ve spojení se zmínkou o obušcích jsem si vytvořila mentální obraz selské bouře, kdy si to rozzuřená chasa s obušky běží vyřídit s nenáviděným sirem. A ještě při tom skákajů a vískajů. A povzbuzují je přitom mračna mstících andělů. Jenom mi nebylo moc jasné, proč se to zpívá zrovna na Vánoce.
A pak už se po zemích českých rozlyne vůně vánočního cukroví. V práci i ve škole se najednou nemluví o ničem jiném. Vyměňují se recepty, přináší se vzorky na ochutnání a diskutuje se o tom, jak moc člověk přes ty svátky zase ztloustne. Ale především o tom, s kým Vánoce stráví. Protože Vánoce pro většinu Čechů dávno ztratily náboženský náboj. Jsou to zato snad poslední svátky, které skutečně patří rodině. Které patří lásce a touze udělat radost svým blízkým. A to je na nich to nejkrásnější.
Autorka: Samíra Sibaiová