Samíra, lékařka s česko-syrským původem, která působí v pražském Motole, se tentokrát zamýšlí nad vlivem televizní a filmové tvorby na integraci cizinců. S nadsázku vysvětluje, proč to dnešní cizinci mají při osvojování si češtiny o něco těžší než předchozí generace.
Za „starých dobrých“ komunistických časů to měl cizinec v Československu snadné. Český jazyk ho obklopoval ze všech stran, imperialistická angličtina neměla naději. Mohlo ho trochu zarazit, že se z rádia line hlasem českého zpěváka vykradená melodie Elvise nebo Abby. Mohl protestovat, že údajnou přeloženou americkou lidovou píseň ve skutečnosti složil Johnny Cash nebo Bob Dylan (a český překladatel obsah obrátil naruby). Mohlo ho to při znalosti originálu dokonale otrávit. Ale česky se naučil.
Nejinak tomu bylo s televizí. Pořady převážně české, a když zahraniční filmy, tak dabované. Tento trend koneckonců převládá dodnes. Jenže zatímco dřív cizinec prostě neměl na vybranou, dnes je všechno jinak. Přišla svoboda, přišel technologický rozvoj a poté přišel ještě internet. Pomocí několika kliků se člověk dostane k filmové tvrobě a záznamům televizních pořadů ve svém preferovaném jazyce. A ochudí se tím o celý jeden rozměr života v Česku.
Zahraniční student ze Sýrie nebo Jemenu na přelomu osmdesátých let naprosto přesně věděl, že se Hliník odstěhoval do Humpolce (hláška z filmu Marečku, podejte mi pero). Znal jména a tváře českých herců a hereček a pravděpodobně sledoval Nemocnici na kraji města. Tak dokázal mnohem lépe proniknout do českých nálad a zálib. To už v dnešním propojeném světě dávno neplatí. Cizinec se tím může snadno dostat do situace, kdy sice perfektně ovládne češtinu, ale některým narážkám prostě nebude schopný porozumět. A tyto situace ho můžou zaskočit v nejméně pravděpodobných okamžicích. Například při sledování fotbalu. Horlivý český komentátor vzkřikne: „A obránce se před ním zjevil jako dědeček Hříbeček!“ Cizinec je zmatený, nechápe co má fotbal společného s jedlou houbou důchodového věku. A přitom by stačilo, kdyby se v rámci integrace díval na Vánoce na Mrazíka, kde se mizející kouzelný dědeček objevuje. Na Vánoce je dále nezbytné shlédnout Tři oříšky pro Popelku. Co má tato pohádka společného s Vánoci je pro mě záhadou, ale sněží tam, a to asi stačí.
Zajímavé je, že tento hluboký kulturní vliv mají jen starší filmy, vzniklé přibližně do poloviny devadesátých let. Nemyslím, že by se kvalita filmové produkce později o tolik zhoršila, spíš je dnešní společnost jinak nastavená.
Bylo by asi záhodno psát o tom, jak by měl cizinec začít sledovat různé české talentové a soutěžní pořady, jenže to on nejspíš neudělá. Tady ovšem nemám právo našemu modernímu cizinci nic vyčítat, protože sama české vysílání téměř nesleduji. Uvědomila jsem si to naplno, když jsem začala uvažovat o námětu tohoto článku – tedy o tom, jak se sledování televizní a filmové tvorby podílí na integraci. Zkusila jsem tedy sondovat u svých mladších českých známých a vyšlo mi, že oni vlastně české vysílání taky moc nesledují. Hmmm, a přitom je nabídka tak lákavá! Je libo mizerně dabovaný, dvacet let starý americký trhák? Anebo tisíckrát opakovaný sitcom? Chutně prošpikovaný asi tak milionem reklam na vlastenecké brambůrky a levné půjčky? Když o tom uvažuji, problém asi nebude v české televizní nabídce, ale v konceptu televize jako takové. Dnešní mladé generaci už nevyhovuje pasivně čekat co budou dávat, přeskakovat mezi stanicemi a nadávat na reklamy. Má k dispozici Youtube, záznamy pořadů na internetu a pirátské kopie nejmodernějších filmů, které může shlédnout za vlastních podmínek. Bují i hybridní televize. Ještě takových deset let a z klasického vysílání bude přežitek pro důchodce. Pokud i ti raději nesáhnou po noťasech.
Pořád ale ještě stojí zato pustit si české zprávy. Ty totiž pojednávají především o tom, co se událo v České republice! Někomu to přijde jako samozřejmost, ale po letech v Sýrii se přiznám, že mě to zaskočilo. Cože, v televizi se opravdu mluví o obyčejných dopravních nehodách, informuje se o zločinech nebo se probírají specifické problémy regionů? Žádný boj proti světovému imperialismu a odhalování globálních spiknutí? V českých zprávách si člověk skutečně vyslechne... relevantní zprávy?! Pokud na to nejste zvyklí, může vám to připadat až provinční. Také neuškodí různé diskuzní pořady. Bývají to zajímavé sondy do české duše. A o to přece jde, ne?
Autorka: Samíra Sibaiová
