Samíra je lékařka s česko-syrským původem, která působí v pražském Motole. Na stránkách Nejsme si cizí budeme pravidelně přinášet její sloupek, který vnáší nový pohled na různé témata související s integrací.
Svůj první kulturní šok jsem zažila, když mi byly tři roky. Tehdy jsme bydleli v Praze, a rodiče se mnou jeli na návštěvu k známým na vesnici. Byl to pro mě otřes, neměli tam totiž chodníky. Živě si vzpomínám, jak jsem si odmítala stoupnout na zem a řvala jsem hrůzou, že mě přejede auto. První den mě rodiče museli nosit, poté jsem se krabím krokem se slzami v očích ploužila přimáčknutá ke zdím a plotům. Když jsme se dva roky poté přestěhovali do Sýrie, nesla jsem to mnohem snáz.
Tenhle zážitek mi znovu vytanul před očima, když do Prahy minulý rok přiletěla ze Saudské Arábie na návštěvu moje sestra s rok a půl starou dceruškou. Pro holčičku byla podobně traumatická první procházka v parku. Zjistili jsme totiž, že se bojí chodit po trávníku. Aby taky ne, je to přece takové divné, měkké, zelené, žádný poctivý asfalt nebo dlaždice... Výhodou ovšem bylo, že stačilo rozprostřít deku urostřed travnaté plochy, a měli jsme jistotu, že se za holčičkou nebudeme muset honit. Toho jsme taky občas cynicky využili.
Je dobře známé, že se malé děti rychle přizpůsobí cizímu prostředí. Dívají se kolem sebe čerstvýma očima a vstřebávají vědomosti jako houba. Jejich chápání světa se ale omezuje na předešlé zkušenosti, a na to dospělí často zapomínají. Když přesídlíte do nové země, je dobré dítěti vysvětlit, že ne se všemi se domluví svým rodným jazykem. Že jsou různé řeči a různé národy. Vyprávět mu, odkud pochází i o tom, kde se nalézá teď. Co je samozřejmostí pro dospělého, nemusí být vůbec samozřejmostí pro pětiletého prcka. Příklad? Do první třídy jsem začala chodit v Sýrii, a ve škole jsme měli i náboženství. Nikoho ale nenapadlo se mi zmínit, že je těch náboženství na světě několik, nebo mi říct, jak se to moje jmenuje. A tak když se mě spolužák zeptal: „Jsi křesťanka nebo muslimka?“, zatvářila jsem se přezíravě a odsekla jsem: „Jsem Češka!“ Tuhle hlášku mi pak ukradli liberálové.
Mít možnost zároveň poznávat dvě odlišné kultury je obrovský dar, který není nikdo povolanější naplno využít než právě malé děti. Je chyba jim v integraci bránit, a ještě větší dopustit, aby zapomněli na svou původní vlast. Už nikdy v životě nebude člověk oplývat tou zázračnou schopností učit se a pamatovat si, jako právě za dětských let. Je věčná škoda snažit se pak v dospělosti pracně dohánět co mohlo být dříve získáno s takovou lehkostí a samozřejmostí.
A rodič dbalý integrace může své potomky ještě využít jako levnou doučovací pracovní sílu. Místo jazykových kurzů mu postačí snažit se prvňáčkovi pomáhat s domácími úkoly. Dětské čítanky jsou přehledné, všechno je v nich pěkně vysvětleno pomocí veselých obrázků, a možná i cizinci poskytnou hlubší náhled do života Čechů, než deset certifikovaných učebnic pro jazykové kurzy. Dítě pomůže i jinak. Přinutí člověka, zmateného v cízí zemi, opustit svou izolaci, vyrazit do parku a na hřiště, na zájmové kroužky, na rodičovské schůze. Přinese si s sebou domů básničky, pohádky a zjednodušený průřez českými dějinami. Přinese si s sebou obraz země, jak se ji Češi snaží přiblížit svým vlastním dětem. Ovšem pozor, i tady už zasáhly do přirozeného vývoje moderní technologie. Na mojí malou neteř maminka mluvila česky a tatínek arabsky. Byli jsme všichni zvědaví, kterou řečí začne mluvit dřív. Nakonec ale nad oběma rodiči zvítězilo Prasátko Peppa v anglickém originále, které si holčička pouštěla na tabletu. Takže se dívenka syrsko-českého původu usadí s vážnou tváří do kočárku a vyzve nás britskou angličtinou: „Come on, let’s go!“ Zkrátka globalizace... ale aspoň se babička zadarmo naučí anglicky!