Matěj Vohryzek je cestovatel a vystudovaný antropolog. A pod pojmem cestovatel si nepředstavujte někoho, kdo pohodlně létá různě po Evropě a jednou za rok se podívá třeba i někam dál. Matěj totiž mimo jiné strávil nějaký čas na odlehlých místech v amazonském pralese, stopoval až do Íránu nebo přeplul Atlantik.
Jak jsi se dostal k cestování?
Díky Institut Français a mojí rodině jsem měl šanci studovat ve Francii, a to mi pomohlo cestovat. Nastoupil jsem nejprve na gymnázium v Avignonu, pak jsem se vydal studovat antropologii na univerzitu do Lyonu, kde byla možnost studijních výjezdů. Moc jsem si přál vycestovat do amazonského pralesa, takže když se vypsal program v Brazílii, neváhal jsem a odjel.
Jak tě Francouzi jakožto Čecha brali?
Na střední nás tehdy brali jako takovou exotiku, moc o Česku nevěděli. U dětí jsem se s ničím nepřátelským nesetkal, zaznamenal jsem jen posměšky typu, že nemáme elektřinu, že jezdíme na koních s povozem a podobně. Ve Francii si totiž představují střední Evropu jako něco strašně dalekého. Před těmi deseti lety, kdy jsem tam studoval, jsme pro ně zkrátka byli Balkán. Tenkrát jsem ale neuměl moc dobře francouzsky, takže se mi možná smáli, ale já jim nerozuměl (smích).
Francie je multikulturní země, setkal ses tam s xenofobií či rasismem třeba vůči jiným skupinám?
Na gymnáziu to vůbec neřeší, vyhrocuje se to až na univerzitě, případně vlivem rodičů. Mladí lidé jsou ale zvyklí se kamarádit a žít na internátě s lidmi z různých koutů světa, takže proto nějaký rasismus vůbec neřeší. Na vysokou pak ale jdou na různě založené školy a začínají řešit politiku. Tam se to může vyhrocovat.
Jak hodnotíš v tomto směru Česko a některé extrémistické nálady, které se tu čas od času projeví?
U nás je to z mého pohledu směšné, tady moc uprchlíků nemáme, a když už ano, tak se velice rychle integrují. Celkově je to ale reálná hrozba, protože na lidi toto „strašení“ uprchlickou vlnou funguje. Jsme sice ateistická země, ale když se před volbami začne řešit migrace, tak máme najednou křesťanské hodnoty.
Zažil jsi osobně nějaké nepříjemnosti při pobytu ve Francii?
Osobně jsem nic zvláštního nezažil, jednou mě přepadli, ale to i v Česku. Je to tak, že přistěhovalci pozvaní tehdejší vládou po válce v podstatě zrekonstruovali celou Francii a pak už tam pochopitelně zůstali, protože to pro ně znamenalo lepší život. Teď to Francouzům vadí a snaží se říkat, že existuje něco jako stoprocentní Francouz nebo čistá francouzská krev. Nikdo ale není stoprocentní příslušník nějaké národnosti, všichni jsme namíchaní.
A jak se ti pak žilo v Brazílii? Cítil ses tam jako cizinec?
V Brazílii jsem se cítil opravdu krásně. Už jsem uměl francouzsky, a proto portugalština nebyla problém. Brazílie je navíc velmi multikulturní. Studoval jsem ale ještě magistra ve Švédsku a tam jsem opravdu pociťoval, že jsem cizinec. Že jsem tolerován, ale nikdy nebudu přijat nebo akceptován. Vždycky, když jsem vytáhl švédštinu, tak mě rychle zastavili, že můj přízvuk není správný, a chtěli se bavit radši v angličtině. Musím říct, že jsem se tam necítil moc dobře. Je to ale jen můj subjektivní názor. Znám plno Čechů, kteří tam žijí a jsou šťastní.
Čím si to vysvětluješ?
Myslím si, že mají politickou korektnost na vysoké úrovni, někdy až moc, takže hrozně chtějí všechny integrovat, ale ve své duši se tak možná opravdu necítí. Byl to ale jen můj subjektivní dojem.
Máš ještě nějakou podobnou zkušenost, kdy bys opravdu pocítil, že jsi pro někoho cizí?
Mám takovou zajímavou zkušenost až z amazonského pralesa. Jsem si skoro jistý, že některé z tamních dětí nikdy předtím třeba neviděli modré oči. Když viděli mě, tak mi dali přezdívku modroočko nebo běloch - Karayuá. Tenkrát jsem trochu poznal pozici lidí tmavé pleti, kteří jsou společností identifikováni jenom podle barvy své kůže a vůbec ne podle toho, jací jsou lidé. Z jejich strany to ale byla zvědavost, určitě mě nijak nešikanovali.
Jací si myslíš, že jsou vůči cizincům Češi?
Češi jsou určitě nápomocní, po válce na Balkánu sem přišlo hodně lidí, i muslimů, a Češi jim pomáhali. Teď si ale myslím, že se bojí, protože moc koukají na televizi a poslouchají politiky, kteří jejich strachu a nejistoty zneužívají ve svůj prospěch.
Ty ses nikdy nikde nebál? Neměl jsi předsudky?
Když jsem byl v Íránu, tak jsem měl taky strach, protože na mě dopadala mediální masáž, že jde o velmi nebezpečnou zemi. Když tam ale člověk opravdu je, tak vidí, že je všechno jinak. Nikdy jsem nepotkal přátelštější lidi než v Íránu. To ale říká snad každý cestovatel. Všichni tam jsou nápomocní, poctiví, často jsou vzdělaní a mluví anglicky. Napříč generacemi tam nejsou spokojeni se stavem své země a vládou, nedá se s tím ale nic moc dělat. Cítil jsem se tam ovšem naprosto skvěle i přes to, že tamní situace není vůbec jednoduchá. Například když v nějakém podniku hrají západního interpreta, tak tím riskují, že jim provozovnu ihned zavřou. Lidi si to uvědomují, mají strach, ale snaží se mít aspoň nějaký malý vzdor nebo protest.
V Íránu jsi byl v rámci svého projektu FlipFlop Caravan. Vysvětlíš, o co šlo?
Tento projekt jsme vymysleli s dlouholetým kamarádem Cyrilem. Už jsme toho totiž nacestovali hodně, a tak jsme cestu chtěli spojit s něčím, co máme oba rádi, hlavně aby naše cesta nebyla jenom o liduprázdných památkách a vykopávkách, ale o lidech a jejich vášni. Řekli jsme si, že muzika je univerzální jazyk celého světa, takže jsme projeli hedvábnou stezkou a nahrávali muzikanty. Na začátku jsme si mysleli, že nás nikdo nebude akceptovat, protože nemáme žádnou velkou produkci, točili jsme videa na mobil. Nahráli jsme přes třicet muzikantů, vše je na YouTube. Celou cestu jsme absolvovali stopem a vlakem, dál než do Íránu jsme se ale už vlivem pandemie nedostali.
Jak se vám dařilo stopovat?
V těchto zemích úplně skvěle. Myslím si, že čím jižněji člověk od Česka jede, tím lépe to funguje. Za covidu tedy nevím, ale tamní lidé jsou jinak na stopování zvyklí, protože obyvatelé tam třeba často nemají auto a doprava celkově nefunguje tak dobře jako u nás.
Podařilo se ti přeplout Atlantik tím, že sis stopoval lodě. Jak tě něco takového napadlo?
Za tím je trochu delší historka. Když jsem studovall v Brazílii, tak jsem tam přiletěl letadlem, neměl jsem čas se tam dopravit jinak. Při mých cestách jsem hodně fotil na film a neměl jak fotky vyvolat. Potkal jsem ale jednoho kapitána z Německa, který mě pozval k sobě na loď s tím, že tam může mé analogové fotky vyvolat, a to kafem, sodou a vitamínem C!
Řekl jsem si tedy, že tady už je možné asi fakt všechno, ale překvapivě se fotky technikou caffenol povedlo vyvolat. Následně mě pozval na plavbu, kterou jsem musel z časových důvodů odmítnout. Tenkrát mi došlo, že je možné dostat se na plachetnici někoho cizího a takto cestovat. A tak mě napadlo, že si můžu splnit sen a dostat se přes Atlantik lodí. Svou plachetnici jsem si ale nemohl dovolit a tak jsem začal přemýšlet o loďostopu.
Jak konkrétně stopování lodí funguje?
Není to úplně stop, kdy zvednete palec a nastoupíte. Je to o tom, že aktivně lidi na lodích v přístavech oslovujete, ptáte se, zda někoho nepotřebují, kam jedou… Nejprve mi to přišlo jako nesmysl, ale ono to funguje. Lodí je strašně moc, takže hledají někoho, kdo má čas a vášeň pro moře, kdo jim pomůže plavbu zvládnout, bude například v noci držet hlídku, vařit a podobně.
Kde jsi vlastně po těch všech cestách doma? A stalo se ti někdy, že by ses v Česku cítil cize?
Zajímavé je, že ve Francii jsem se cítil vždycky Čechem. Ale v Čechách jsem se paradoxně nějakou dobu cítil jako Francouz. Když jsem totiž po několika letech přijel do Čech, tak mi někteří říkali, že mám přízvuk, což jsem tak vůbec nevnímal. Nejvíce doma se cítím vlastně všude, je to klišé, ale všude, kde jsem tak se cítím doma. Člověk je tak trochu sám sobě všude domovem.
Autorka: Sabina Ali
