Samíra, lékařka s česko-syrským původem, která působí v pražském Motole, tentokrát píše o tom, proč je důležité vnímat kulturu země, v níž žijeme.
Vyrůstala jsem v Sýrii, ale žila s námi moje česká babička. Babička byla akademická malířka, dcera novináře a spisovatelky. Snažila se seč mohla, abychom měli přehled o české a evropské kultuře a používala k tomu i úskoky. V útlém věku mě například nalákala na četbu Jiráskova F.L. Věka pod záminkou, že tam v prvních kapitolách obživne mrtvola (technicky vzato to byla pravda). Podobným stylem mi přiblížila i Erbenovu Kytici. „Přečti si Zlatý kolovrat, je to skvělá zábava, sekají se tam ruce a nohy.“ Nebo „Ta báseň Svatební košile je tak strašidelná, že bys to snad ani neměla číst.“ Nebudu tak zlomyslná, abych doporučovala zájemcům o hlubší integraci zrovna Jiráska, ale tu Kytici by zkusit mohli. V básní Svatební košile jsou zombíci. Fakt, nekecám.
Když jsme občas přijeli na prázdniny do Prahy, měli jsme přiravený bohatý program sestávající z návštěv muzeí, galerií a koncertů. Jako dítě jsem to považovala za něco běžného a myslela jsem, že takto svůj volný čas tráví všichni Češi. Pak jsme ovšem u nás v Homsu hostili jednu mladou českou turistku, a ta si po procházce městem povzdechla: „Líbí se mi u vás, ale asi by mi tu chyběl ten můj kulturní život... jako třeba diskotéky.“ V hlavním městě Damašku sice tehdy jedna diskotéka byla, ale nezadané „návštěvnice“ byly z valné většiny profesionálky z východní Evropy. Možná se dalo považovat za kulturní přínos, že naučily spoustu mladých mužů základy slovanských jazyků...
Babička ovšem nebyla jediná, kdo se mi pokoušel zprostředkovat kulturní zážitky. Když mi bylo asi pět, jeden kamarád mého tatínka – Syřan žijící v Praze – nás pozval do Národního divadla na balet. Byla jsem ujištěna, že tam budou tančit baletky v krásných šatech a že se mi to bude líbit. Usadili jsme se, na jevišti se objevil mladý princ a zapěl hlubokým hlasem: „Zbloudil jsem!“ Načež tátův kamarád zbledl a zděšeně zašeptal: „Proboha, ona je to opera!“
Tato chyba nebyla zas tak neobvyklá. Evropan si málokdy uvědomí, že pojem klasická hudba nemusí jinde na světě znamenat opery a symfonie. Různé kultury mají různé hudební styly, ten západní je jen jeden z mnohých. Většina Evropanů o klasicích odlišných kultur nikdy neslyšela a přesto je překvapí, že to může platit i naopak. Inu, je to tak. Zatímco mnozí Syřané západní klasiky milují, další část národa je k nim hluboce lhostejná a „opera“ nebo „balet“ jsou pro ně souhrnné názvy pro všechny jejich výplody. Také se mi stalo, že mi syrský známý rozhořčeně vykládal, jak jsou ty opery hnusné, povrchní a komerční. Pak vyšlo najevo, že ho kamarádi vzali na český muzikál.
Hudba je každopádně jeden ze způsobů, jak se přiblížit duši národa. Není špatný nápad dát svému zahraničnímu známému k poslechu pop music nebo lidové písně. Měli byste si však ve vlastním zájmu dávat pozor, jakému typu hudby ho vystavíte. Slyšet poprvé český rap je pro cizince hodně surrealistický zážitek. Může se také stát, že cizinec nalezne zalíbení v dechovce, a bude vám ji – ta hrůza! – pouštět při každé společné jízdě autem (protože to jsou přece vaše lidovky, ne?) A nejtrapnější bude, jestli se seznámí s rasistickými texty udavače Nohavici, nebo jestli se dozví, že v Česku dostávají ocenění i kapely z neonacistické scény. Raději mu vysvětlete, kdo je to Goťák. Bez této zásadní informace se tu nikdy nedokáže integrovat. Cizincům samotným doporučuji pouštět si rádio. Jednak se seznámí s aktuálními hvězdami české pop music a jednak se dozví, co zrovna frčí na půdě těch nejdůležitějších kulturních středisek (tedy diskoték).
Co ještě dodat? Hudba je jazykem dorozumění mezi národy. Exotická hudba může být i zdrojem nečekaného obohacení. Jako malé dítě jsem v Sýrii od spolužáků dostávala bonbóny a čokoládu za to, že jsem jim zpívala česky. Jejich oblíbená píseň byla Temně hučí Niagára, které říkali „Butší“. Takže děti, učte se česky. Nikdy nevíte kdy se vám to bude hodit!
