Humberto je vystudovaný psycholog a také muzikant, který působí v Peru. V Česku už přerušovaně žije několik let. Jak vnímá českou společnost? A jak se mu podařilo integrovat?
Humberto už s Českem přišel do kontaktu ještě před tím, než sem vůbec poprvé vycestoval. „Pracoval jsem v Peru s lidmi, kteří jsou z České republiky. Moje tehdejší vedoucí byla česká psycholožka a také jsem tenkrát pracoval na výzkumu, který vedl brněnský psycholog. Chtěl jsem tedy alespoň na nějaký čas jet do České republiky studovat. V té době jsem také měl českou přítelkyni, takže jet do Česka bylo docela logické.“ Tenkrát se ale Humbertovi do Česka vycestovat nepodařilo, chyběla příležitost, které by se tehdy mohl chytit. Ta ale za nějakou dobu přeci jen přišla. „Po čase jsme se s přítelkyní rozešli a já odjel dodělat magistra do Mexika, kde jsem si znovu našel českou přítelkyni. Díky svému studiu jsem mohl konečně vyrazit na měsíc do Brna na studijní pobyt. Strávil jsem tu tenkrát dva roky, pak jsem se kvůli nemoci mého otce vrátil do Peru. Tehdy ale také začal covid, což mi znemožnilo návrat do České republiky. V Peru jsem tedy zůstal rok a pak se vrátil,“ vysvětluje Humberto.
Kromě toho, proč do České republiky přijel, nás samozřejmě zajímalo, jaké byly jeho pocity po příjezdu do Česka. Není asi překvapivé, že vzhledem k tomu, že pochází ze slunného Peru, jako první zmiňuje počasí. „V Česku je zima a já jsem z města, kde není zima nikdy. Poprvé jsem tu tedy viděl sníh, což bylo krásné,“ vypráví Humberto a pokračuje: „o Česku jsem také věděl, že je to postkomunistická země, Peruánci přitom nemají tak špatný vztah s komunismem jako Češi, naše diktatura totiž byla pravicová. Pro nás tak znamená levice svobodu. Toto pro mě byl zajímavý střet dvou odlišných realit. Také jsem znal Milana Kunderu, který je mým oblíbeným spisovatelem, protože mimo jiné píše také o hudbě,“ pokračuje ve vyprávění Humberto a dodává: „Překvapilo mě, jak je tu uklizeno a že jsou tu klidné a úzké ulice. V Jižní Americe je veliký chaos, nejsou tam v podstatě žádná pravidla. Lidé se ale také neusmívají tak moc jako u nás, v mém městě je úsměv tak nějak všudypřítomný, máme to zkrátka dané. Jídlo je tu také hodně jiné, u nás je na jedno jídlo velká různorodost. Ale české jídlo mám určitě rád.“ Uzavírá Humberto a pokračuje vhledem do politických a sociálních poměrů v Peru. „V Peru je veliká korupce, bohatí lidé například vědí, jak obejít placení daní. Chudí lidé jsou pak ještě chudší. Sociální pojištění u nás také moc nefunguje, takže máme špatnou péči a nemocnice jsou velmi zastaralé. Během covidu u nás proto zemřelo hrozně moc lidí, takže si obyvatelé všimli toho, že potřebujeme velké změny. Myslím si, že dopady pandemie by mohly vést k pozitivní změně ve společnosti. V poslední době se také dozvídáme nové informace o různých korupčních kauzách, což dřív to takto nebylo. Je tedy určitě pozitivní, že už se o tom ví, mluví a může se tedy korupce potrestat,“ vysvětluje Humberto.
Přes vyprávění o politické situaci se ale přeci jen ještě dostáváme k životu Humberta v Česku. Jaké byly jeho první dny v Brně, což byla Humbertova první destinace v tuzemsku? „Pro mě to bylo těžké, Brno je totiž malé a jako cizinec člověk potřebuje tvořit kontakty, aby zapadl. S Čechy to ale bylo dost těžké. Já jsem hodně komunikativní, ale Češi mě tak úplně nepřijímali. Jsou to ale určitě hodní lidé, jen mi trvalo zapadnout, teď už ovšem mám dobré kamarády také mezi Čechy,“ vysvětluje Humberto a pokračuje: „Po Brně jsem se přestěhoval s přítelkyní do Děčína, tam jsem se cítil sám, není to město pro mě. Jsem také muzikant, takže potřebuji místo, kde můžu hrát. Cestoval jsem proto každý víkend do Prahy. Nakonec jsme se rozhodli, že se přestěhujeme do Prahy, což bylo dobré rozhodnutí. Natočil jsem tehdy dvě alba a hodně hrál. Teď je to kvůli covidu trochu horší.“
Kde se aktuálně vlastně Humberto cítí doma? „Když jsem trávil rok v Peru, tak už jsem se tam necítil tolik doma, velmi se to změnilo. Je tedy pro mě stejné být tam nebo tady. Už se v podstatě nikde necítím doma, musím si ten domov znovu vybudovat – najít si nové přátele, práci, hudební projekty. Po covidu jsem tu teď osmý měsíc,“ popisuje Humberto.
Humberto ještě své vyprávění doplňuje tím, jak se sžívá s českým jazykem, který je pro mnohé neslovanské cizince docela oříšek. „Čeština je hodně těžký jazyk, mám problém s gramatikou, chtěl bych se umět lépe vyjadřovat. Když se mnou Češi mluví, tak rychle přejdou do angličtiny. Myslí to samozřejmě dobře, ale já nepotřebuji mluvit jazykem, který umím (smích). Poslouchám taky české podcasty, a to rozumím úplně skvěle bez slovníku. I některé seriály sleduji v češtině,“ uzavírá své vyprávění Humberto.
Autorka: Sabina Ali