Samíra, lékařka s česko-syrským původem, která působí v pražském Motole, tentokrát porovnává rozdíly ve vztahu ke zvířatům u nás a v zahraničí. Pokud se chcete mimo jiné dozvědět, proč by Syřan nepochopil české sousloví „děláte mi tady z toho holubník“, tak pokračujte ve čtení!
Vztah ke zvířatům je jedním z aspektů, který může mezi Čechy a cizinci způsobit spoustu nedorozumění. Nebudu tady ani začínat o zvířatech hospodářských, lidé z města se na vesnicích zesměšňují všude na světě a úvahy o kulturních rozdílech tohoto typu patří jinam. Trochu si ale posvítíme na postoje k těm zvířátkům, která člověk může potkat v každém českém městě.
Začneme (možná překvapivě) holuby. Cizinec zaslechne české pořekadlo o pečených holubech, co sami létají do huby (možná s náznakem, že on sám čeká, že mu tady budou pečení holubi létat sami do huby). Pokud pochází z Egypta, rozsvítí se mu oči štěstím, neboť v této zemi patří pečení nadívaní holubi mezi oblíbené pochoutky. To přece musí znamenat, že je Češi jedí taky! Přijde ale kruté rozčarování. Pořekadlo zůstalo, holubi však z běžného jídelníčku vymizeli. Nynější vztah Čechů k těmto ušlechtilým ptákům spíš vystihuje vtip: „Jaký je rozdíl mezi holubem a politikem? Žádný. Oba podělají, co můžou, a nesmí se střílet.“ Ještě si pamatuji jak jeden náš známý při prohlídce Prahy místo obdivování Orloje lítostivě pošilhával po pražských holubech a mumlal si: „Ti jsou ale vypasení!“
Syřanovi je zase obtížné vysvětlit úsloví „děláte mi tady z toho holubník“. Holubi se totiž v Sýrii nechovají na jídlo, ale jako sport, v přístřešcích na plochých střechách. Jsou vycvičení organizovaně v hejnu vzlétat a vracet se podle signálů svého majitele. Samotný koncept holubníku jako symbolu chaosu je tak pro Syřana nepochopitelný.
A hrdlička jako symbol lásky? Na to zapomeňte! Folklór v mém městě Homsu praví, že když hrdlička cukruje, tak žaluje Bohu, a kdo ublíží hrdličce, na toho si bude stěžovat a on oslepne. Drsné, co? Symbolem lásky jsou naopak andulky, kterým se tak i říká: ptáčci lásky nebo milenec a milovaný. O těch hlas lidu praví, že jsou schopni přežít jen v páru, a když jeden umře, ten druhý se utrápí k smrti (pokud mu rychle nekoupíte náhradu). Takže se vám může stát, že váš syrský známý vytřeští oči na vaši spokojenou osamocenou andulku a zeptá se:“Jak to, že je živá?“
Největší zdroj vzájemného nepochopení ale představují zvířata větší a chlupatá. Češi a vůbec Evropané si už dávno navykli, že jejich pejsci a kočičky jsou řádně ochočená, očkovaná a veterinářem opečovávaná krotká zvířátka. Už si neuvědomují, že třeba pes je přes dlouhé soužití s člověkem pořád šelma. Jinde na světě to ale může být jinak. Zvířata mohou být zdrojem chorob i nebezpečí. Když jsme se přestěhovali do Sýrie, spolužáci mi sdělili, že když si někdo hraje se zvířaty, tak se mu jejich chlup zapíchne do kůže, z toho se mu v těle udělá pytel s vodou a když ten praskne, tak člověk umře. Považovala jsem to za nesmysl, ale bylo to jen nepřesné. Kočky a psy ve spoustě zemí světa mohou přenášet echinococca, parazita, co v lidském těle vytváří cysty. Pokud ta cysta znenadání praskne, může způsobit alergický šok a smrt. Na okrajích našeho města se vyskytovali obrovští toulaví psi, co vypadali jako zkřížení s hyenou. Občas chytli vzteklinu. Pro matky bylo zkrátky jednodušší naučit své děti, že se mají psů bát, než se dozvědět, že je ten pejsek sežral. Na vesnicích to tak nehrotili. Jednak tam měli spoustu psů hlídacích, loveckých i pasteveckých, a jednak tam žily skutečné hyeny.
V přpadě koček je to ještě složitější. Syřani mají kočky rádi, ale zároveň panuje pověra, že kočkami přenášená toxoplazmóza způsobuje u žen trvalou neplodnost. Kočky jsou tak zároveň nejobvyklejším domácím zvířátkem i nejčastějším zdrojem fóbií. A pak je tu ještě ten fakt, že často bývají posedlé démony. A to vám potvrdí každý, kdo se někdy o nějakou kočku staral.
Zvlášť u městských lidí z třetího světa tak někdy může být příliš blízké setkání s něčím mazlíčkem zdrojem paniky. Můžete vidět dospělé chlapy, jak se obloukem vyhýbají jezevčíkovi, nebo couvají před čivavou s tím, že na ně štěká nějak moc dravě. Logika tady moc nepomůže, strach naočkovaný v dětství není snadné překonat. Bylo by to spíš k pousmání, kdyby nebylo dnešních xenofobních nálad ve společnosti. Je smutné vidět své známé, jak se bledí strachy nechají očuchávat cizím psem, jenom aby ti Češi neměli řeči, že muslimové nenávidí psy. Je smutné na diskuzním fóru vidět Čechy, jak agresivně a nadřazeně mluví se starší zahalenou paní, jen protože se přiznala, že se psů bojí a štítí. Aby to bylo pochopitelnější, napadla mě následující paralela: někteří jihoameričtí Indiáni používají na hlídání hroznýše. Tak si představuji Čecha někde v Brazílii, jak se hrůzou netroufne ani pohnout, zatímco se mu hroznýš ovíjí kolem lýtka a Indián mu povýšeně nakazuje ať se pěkně kouká integrovat.
Je zoufalé slyšet pak od cizinců věty typu: „Nás by klidně poslali na smrt, ale psa je jim líto. Jsme pro ně méně než jejich psi. Psovi by nikdy neublížili.“ Začínám uvažovat, že vyhledám na internetu nějaký článek o tom, jak někde v Česku někoho pokousal pes a vytisknu si diskuzi pod článkem. Tak svým zahraničním známím dokážu, že jsou Češi, co by ochotně utratili nejenom inkriminovaného psa, ale i jeho majitele. Že je to jako všechno ostatní o té skupině lidí, co potřebují za každou cenu někoho nenávidět. A že nesmíme dopustit, aby se z nenávisti stala norma. V tom je zakopaný pes.
Autorka: Samíra Sibaiová
