Po zimě, která je pro mnohé cizince v Česku dlouhá, temná a depresivní, konečně přichází jaro. Začínat má jako všude na světě v březnu, ale tím se nenechte zmýlit. Ne nadarmo česká pranostika praví: Březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem. Ovšem i to je zavádějící. Správně by to mělo být: Duben, za kamna vlezem, květen, ještě tam budem. Ale předci dnešních Čechů asi byli otužilejší než dnešní změkčilá generace. Jaro tedy přichází a s ním i řada svátků a zvyklostí všeho druhu.
Asi nejvýznamnější jsou v tomto období Velikonoce. V Česku se slaví podle kalendáře západních církví, ale protože tu víkend připadá na sobotu a neděli, omezeni nejsou ani křesťané církví východních. V mé rodné Sýrii, kde je víkend v pátek a sobotu je kvůli Velikonocům státní svátek po dvě neděle, podle gregoriánského i juliánského kalendáře.
Velikonoce byly pro mě příležitost pro zajímavý mezikulturní dialog už v dětství, kdy jsem (s ohledem na českou matku) svým syrským krajanům přibližovala české velikonoční zvyky. Muslimové můj výklad přijímali bez problémů, protože to pro ně víceméně celé bylo španělská vesnice, ale u křesťanů jsem se často setkala s šokovanými výkřiky nebo obviněními, že jsem si to vymyslela a že tomu jako muslimka nerozumím.
Začalo to mým popisem dnešní podoby českého půstu _ tedy že se v podstatě vynechá jenom maso, ale ryba se za maso nepovažuje. Pro křesťany na Blízkém východě totiž půst znamená striktně veganskou dietu. V Sýrii do našeho běžného jídelníčku patří spousta pokrmů, co tuto definici splňují, i když je pravda, že kvůli délce postní doby je většina křesťanů z duše nesnáší i po zbytek roku. Zkuste před zbožným syrským křesťanem říct nahlas slovo mžeddarah (pokrm z bulguru, čočky a smažené cibule) a uvidíte, jak se otřese hrůzou. Zato v Egyptě, kde převládá koptská církev je postní období takovým malým veganským rájem. V samoobsluhách se objeví různé náhražky masa nebo rostlinné sýry (ochutnala jsem, nejsou úplně příšerné) a spousta restaurací zařadí do nabídky speciální postní menu. Viděla jsem i podivnosti typu postní pizzy, ale tu jsem neměla odvahu vyzkoušet. Tento rozdíl v pojetí půstu nemusí ve větších českých městech pro cizince představovat omezení, dostupnost veganských produktů i restaurací je tu skvělá. Spíš je dobré vzít to v úvahu při návštěvách venkova a zařídit se podle toho.
Dalším otřesem pro mé krajany byl fakt, že mezi velikonoční cukroví patří jidáše s medem. Takže ano, Češi si skutečně dopřávají sladkosti pojmenované po zrádci Jidášovi, vytvarované do podoby provazu, na kterém se oběsil. Opravdu jsem si to nevymyslela ani nejsem úplně blbá.
Pečení velikonočního beránka už podobné vášně nevzbuzuje. Moje česká babička, která s námi v Sýrii dlouho žila měla na něj speciální formu. Taky nám vždy dala čokoládu s prohlášením, že nám beránek nakakal velikonoční nadílku, z čehož jsme byly jako děti nadšené. Když si teď v dospělosti uvědomuji, že ten beránek má vlastně symbolizovat pána Ježíše, přijde mi to zpětně poněkud podivné.
Ulevilo se mi, když jsem si na internetu vyhledala, že i velikonoční zajíček má v českých tradicích své místo a ta záplava čokoládových zajíčků v obchodech není jen čistě komerční. Češi totiž dokáží být vůči cizím kulturním symbolům až agresivní, česká armáda dokonce minulý rok v podivném reklamním spotu sestřelila Santa Klause s prohlášením, že u nás chodí Ježíšek. Už jsem se obávala, že bude následovat pokračování, kde si vojáci pochutnávají na velikonočním zajíčkovi na smetaně se sloganem U nás chodí beránek!
Barvení vajíček v nějaké podobě znají ve spoustě zemí, i když ne všude slaví Velikonoční pondělí. Žila jsem léta v Egyptě, kde se tento zvyk uchoval ještě z doby faraonů. Připadá na pondělí následující východní Velikonoce a slaví ho lidé všech vyznání pod názvem Šam ennesím (doslova Čuchání vánku). Kromě barvení vajíček k němu patří i pojídání fermentovaných solených ryb fisíkh, které se správně mají sušit na slunci, dokud nezačnou mírně zahnívat, takže osobně tento název považuji za sarkasmus. I česká verze má ovšem svou obrovskou kontroverzi, a tou je pomlázka. Je to asi jediná tradice, která spojuje do jednoho rozhořčeného šiku občany progresivních západních zemí a patriarchátů třetího světa. Před několika lety jsem na toto téma četla plamenný článek od jednoho v Česku pobývajícího arabského novináře, a to ve stylu:
Další důkaz evropského pokrytectví! Obviňují nás z neúcty k ženám, a přitom patří k jejich tradicím v tento den bičovat cizí ženy po zadnicích speciálními metlami, za což musí ještě útočníky obdarovat malovaným vejcem!
Inu, takto podáno to opravdu zní příšerně, nicméně to není zvyk, který bych měla chuť obhajovat. Mělo by jít jen o neškodné škádlení v rámci pohanského rituálu, ale dost mimopražských kamarádek se mi svěřilo, že kvůli pomlázce nejezdí na Velikonoce domů na vesnici, protože nechtějí mít nohy samou modřinu. Moje máma k této problematice přistoupila hodně svérázně už jako čtrnáctiletá. Donesla se k ní poněkud zkreslená informace, že na Slovensku místo šlehání dívky polévají chlapce vodou a rozhodla se ji uvést v praxi. Připravila si za dveře kýbl ledové vody a když se dostavili spolužáci s pomlázkou, zlila je od hlavy až k patě. Šokovaným mládencům pak vrazila do ruky vejce a oznámila jim, že takhle se to dělá na Slovensku. To bylo naposledy, co k nim přišli koledovat.
České Velikonoce si může užít každý. Pro křesťany je to období duchovna a rozjímání, a ti ostatní se můžou pobavit na trzích, naučit se s dětmi vyrábět kraslice a pochutnat si na velikonočních sladkostech. Určitě je to skvělá příležitost seznámit se s lidovými zvyky, co se k tomuto období vážou a přečíst si něco o tom, jak vznikly. Anebo si jenom užívat volných dní a jara.
Autorka: Samíra Sibaiová
