Antonín aktuálně dokončuje navazující studium na Západočeské univerzitě v Plzni a žije v Praze, kde pracuje jako business analytik. V rozhovoru se s námi podělil o zajímavou perspektivu potomka první generace migrantů z Vietnamu.
Antonínovo rodiče se do České republiky dostali ještě za socialismu v rámci spolupráce se socialistickými zeměmi. U své matky už si Antonín nevzpomíná, jaké byly konkrétní okolnosti jejího příjezdu, ale řekl nám, jak se k nám dostal jeho otec. „U mamky už vlastně ani nevím, ale tatínek v Česku nejprve studoval nástavbu na zemědělské škole, učil se jazyk a pracoval na chmelových polích a tak podobně. Tenkrát ještě neuměl česky, a tak řídil traktor, protože se s nikým nemusel bavit. (smích) V tu chvíli to byla trochu výhoda. Taťka je dost společenský, tak neměl ani problém najít si v Česku přátele.“ Vysvětluje Antonín.
Oba jeho rodiče v Česku stále žijí. Matka Antonína má dokonce českého partnera. „Taťka se nejspíš bude chtít vrátit, i když mluví česky velmi dobře a líbí se mu tu. Ale zatím nemá konkrétní datum. Je totiž velký vlastence a Vietnam vnímá jako svůj domov, stále se cítí jako Vietnamec, má tam rodinu a kořeny.“
Antonín se v Česku už narodil, strávil tu celý život, mluví česky jako rodilý Čech. Ptám se tedy, jak cítí svou národní identitu? „Nad tím jsem ještě před naším rozhovorem dost přemýšlel a zjistil jsem, že se necítím ani jako jedno. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale v ničem mě to nelimituje. Měl jsem komplikovanější vztah s rodiči, moc jsem nesouhlasil s jejich způsobem výchovy. Především pak v době, kdy se naši rozešli, a můj taťka si našel novou ženu. Žil jsem s tátou a moje nevlastní matka hodně razila vietnamský styl výchovy. Dítě má při této výchově velmi omezené možnosti, maximálně se soustředí na školu a rodiče jej hodně vedou v tom, co má a nemá dělat. Kvůli těm komplikovaným vztahům v rodině nemám žádné pevné vietnamské zázemí, s tamní rodinou nejsem moc v kontaktu. Nejprve jsem ani neuměl vietnamsky, naučila mě to nevlastní matka, teď ale zase postupně zapomínám. Necítím se ovšem ani jako Čech, ať už kvůli zevnějšku, tak i zkrátka pro to, že se necítím nějak spojený s Čechy. Jsem zkrátka tak nějak mezi,“ odpovídá Antonín.
Jak ale vyplývá z našeho vyprávění, Antonínova rodina měla na jeho národní identitu dost odlišný názor. „Byl jsem během dětství dost tlačen k tomu, abych se cítil jako Vietnamec. Nevlastní mamka se nás se sestrou snažila navrátit k vietnamským kořenům, učila nás jazyk, psát, číst, vyprávěla nám hodně o Vietnamu a vkládala do nás tamní tradiční hodnoty. Hodně nám vtloukala do hlavy, že jsme tu cizinci, chtěla v nás probudit pocit cizosti. Říkala nám, že se musíme hodně snažit, víc studovat, pracovat, být lepší než ostatní, abychom si tu zasloužili naše místo. Tohle nastavení určitě bylo ve více vietnamských rodinách. Do té doby jsme nad svou národností vůbec nepřemýšleli, nevnímal jsem to.“ Tlak na tradiční hodnoty si Antonín vysvětluje celkovou situací první generace Vietnamců v Česku. „Ta první generace Vietnamců to nemá jednoduché, jsou to většinou původem chudí lidé, otevřeli si tu obvykle obchod, pracují od rána do večera sedm dní v týdnu, nemají volný čas. Své sny si tak projektují na děti.“
Antonín se ale necítí ani jako Čech, a to i kvůli vnějším vlivům. „Necítil jsem se ani jako Čech, nepřišlo mi, že sem patřím. Zažíval jsem šikanu, jsem z Ústeckého kraje, kde je hodně menšin, nesnášenlivost je tam veliká. Dnes mám v romské komunitě řadu přátel, ale jako dítě jsem jimi byl dost šikanován. Myslím si, že to bylo tím, že je šikanovala majoritní společnost, a tak si pak tuto špatnou zkušenost vybíjeli na mně, jakožto na jiné menšině. Obrnilo mě to ale hroší kůží, takže jsem se to naučil ignorovat, nebrat si to. Nyní to beru tak, že je to zkrátka názor toho dotyčného, nemělo by se to stávat, ale dotyčného kvůli tomu neodsuzuji.“
Jaký má ale Antonín vztahy s českou společností? Našel si zde přátele? „Dost jsme se stěhovali, často jsem měnil spolužáky. Vždycky jsem pro ně byl něco exotického, to bylo těžké. Ale pak když zjistili, že jsem člověk jako oni, tak jsem si kamarády našel. Ve třídě to pak byla minorita, co mě neměla ráda. V šesté třídě jsem šel na gymnázium a tam se to změnilo, už můj původ nijak neřešili. Vztah k Čechům mám tedy kladný, mám zde plno přátel. Řada z nich jsou takovou mou druhou rodinou, takže k Čechům mám velmi kladný vztah. Vazby na vietnamskou komunitu u nás nemám žádné, i když pár vietnamských kamarádů mám,“ uzavírá své vyprávění.
Autorka: Sabina Ali
