Alexandra Yaklyushyna je mladá žena původem z Ukrajiny, která do Česka přicestovala i s rodiči už ve svých dvanácti letech. Zjistěte, jak se v tuzemsku Alex líbí, zda se musela či stále musí vyrovnávat s nějakými překážkami, ale i jak vnímá aktuální situaci ve své rodné zemi.
„Při vzpomínání na naše stěhování cítím velký vděk. Nemuseli jsme utíkat, nepálili jsme mosty, ani jsme se necítili nevítání. Jednoduše jsme mé mámě splnili sen,“ začíná své vyprávění Alex a pokračuje: „Vždy, když svou cestu do České republiky vyprávím, tak zmiňuji, že jsme s rodiči hodně cestovali. Jedna z našich zahraničních cest vedla právě do Prahy, kde jsme si udělali prodloužený víkend. Moje maminka se do města na první pohled naprosto zamilovala. Přijeli jsme sem podruhé, a to už i s jejími sestrami, protože chtěla, aby tu krásu také viděly. Netrvalo dlouho a padlo rozhodnutí, že tu chce zůstat natrvalo.“ Líčí Alex důvody ke stěhování. A jak vlastně dvanáctiletá puberťačka vnímá, že má zcela nečekaně opustit známé prostředí a kamarády? „Celé mi to zprvu připadalo jako taková legrace, nebrala jsem to nijak vážně,“ říká Alex. Její rodiče ale nápad na přestěhování se do srdce Evropy rozhodně na lehkou váhu nebrali. „Když se můj tatínek účastnil zahraniční pracovní cesty, tak se seznámil s mužem, který pracuje jako IT specialista v Česku a pomáhá lidem s veškerou administrativou spojenou se stěhováním. Tatínek se tedy vrátil zpět na Ukrajinu a oznámil, že se můžeme stěhovat.“
Začátky v nové zemi nejsou nikdy lehké, Alex ale naštěstí měla velkou oporu v rodině. „Bylo to těžké, ale nechtěla jsem své rodiče zklamat, věděla jsem, že moje maminka je ze stěhování velmi nadšená. Musím ale říct, že rodiče mi slíbili, že kdybych se cítila v Česku špatně, tak to kdykoli mohu říct a můžeme se vrátit.“
Naučit se česky jako priorita číslo jedna
Se složitým startem v Česku Alex pomohla také její učitelka češtiny. „Dodnes je jedním z mých nejbližších lidí, dokázala mě naučit česky už za dva měsíce. Celkově mi byla velkou oporou.“ Osvojení si češtiny bylo pro Alexiny rodiče naprosto stěžejní, protože si uvědomovali, že znalost místní řeči vždy pomáhá bezproblémovému začlenění do společnosti. „Pro mé rodiče byla důležitá co nejrychlejší integrace, proto jsem se v létě učila česky, abych mohla hned nastoupit na českou základní školu. Kromě toho rodiče chtěli, abych poznala, jaké Česko je, jak vypadá, jakou má historii. Proto mě každý víkend brali na výlety po Čechách, abych poznala co nejvíce měst, hradů a zámků, spolužačka mi zase pouštěla české filmové klenoty.“
Stěhování s sebou vždycky nese řadu nových dojmů, i když se stěhujeme třeba jen do vedlejší čtvrti či města. A co teprve když se jedná o úplně novou zemi! Jak svůj nový domov vnímala Alex a její rodina? „Moje maminka byla hned po příjezdu nadšená, jak jsou Češi přátelští, a také z toho, jak Praha voní. Je tu všude spousta květin a zeleně, což u metropolí rozhodně není pravidlem.“
Sebekritičnost Čechů mě fascinuje
Alex si během života v Česku všimla několika zajímavých rozdílů mezi Čechy a Ukrajinci „Z rozdílů mě napadá hlavně otevřenost názorů – výrazně jsem to pocítila na vysoké škole, kde jsme mohli vyjadřovat nesouhlas se stylem výuky, mít vlastní názor bylo vlastně požadavkem na všechny studenty. Skutečně jsem cítila, že mě profesoři považují za sobě rovnou. Když jsem to říkala mému známému profesorovi, který vyučuje filozofii na Ukrajině, říkal, že by se mu rozhodně nelíbilo, kdyby mu studenti mluvili do výuky. Stejně tak se mi líbí, jak otevřeně Češi mluví o aktuální situaci, jak se politicky angažují. Na druhou stranu mě fascinuje, jak jsou Češi sebekritičtí, kritizují vlastní náturu, věci, jako je stav silnic, měst. Chtěla bych, aby se Češi na sebe podívali mýma očima, nebo ještě lépe očima mé mámy,“ popisuje Alex své dojmy.
Xenofobii jsem nikdy nepocítila
V začátku našeho povídání Alex zmiňovala, že se nikdy necítili v Česku nevítaní. Opravdu je Alexina zkušenost s Čechy pouze pozitivní? „Měla jsem štěstí, že jsem se nikdy nesetkala s xenofobií, ani během studia, ani při hledání práce. Na druhou stranu si uvědomuji, že je to právě díky tomu, jak jsem poctivě pilovala jazyk a poznávala kulturu. Mnohokrát mi lidé řekli, že si byli jistí, že jsem Češka. Do češtiny jsem se zamilovala, chtěla jsem ji ovládat dokonale, naučit se všechny ty výjimky z pravidel, cítit dlouhé a krátké samohlásky, chápat všechna slova. Moje učitelka mě učila krásné spisovné češtině a dodnes mě trochu mrzí, že u mě zvítězilo pražské nářečí.“
Celé naše povídání provází pocit, že Alex i její rodiče jsou v Česku velmi šťastní. Nechtějí ale přeci jen časem zkusit život jinde? „Rodiče občas vtipkují, že by chtěli na důchod někam do tepla, ale myslím si, že se tak nestane, protože Česko je pro ně srdcová záležitost. Já s přítelem, který je Čech, bychom se chtěli načas přemístit v rámci našeho pracovního života, ale myslím si, že pro nás všechny je Praha to pravé místo k životu.“
Národní identita? Evropanka
Alex se do Česka přemístila ještě jako dítě, má české vzdělání, kamarády i partnera. Jak tedy vnímá svou národní identitu? „Jsem tu od dvanácti let, takže jsem už dospěla tady, Česko je pro mě domovem. Osobně se ale vnímám jako Evropanka, nerozumím tomu, proč se lidé nutně musí rozdělovat dle národností.“ Říká Alex a také se s námi dělí o jednu zajímavou zkušenost: „Na vysoké škole jsem potkala slečnu, která je původem z Ruska. Pro mě to bylo tenkrát poprvé, co jsem se tady v Česku začala kamarádit s někým z Východu. A musím říct, že je pro mě toto přátelství také velmi cenné, protože mám najednou kamarádku, se kterou jsme měly podobné dětství, koukaly na stejné pohádky nebo četly stejné knihy. Máme díky tomu témata ke konverzaci, která s českými kamarády sdílet nemůžu, protože naše zkušenost je odlišná.“
A čemu konkrétně se vlastně Alex v Česku věnuje? „V Praze jsem vystudovala celý druhý stupeň a na střední jsem šla na Střední odbornou školu pro administrativu EU a jako obor si zvolila Provoz diplomatických služeb. Poté jsem pokračovala na bakalářský obor Politologie a veřejná politika na Univerzitě Karlově, kde jsem poté absolvovala i magisterské studium oboru Veřejná a sociální politika. Během studia jsem už začínala pracovat. V tomto je velký rozdíl mezi Čechy a Ukrajinci, protože na Ukrajině se během studia nepracuje, počítá se, že mu student věnuje 100 % času. Navíc u nás platí, že vysokou školu musí mít naprosto každý. V Čechách jsem ale zjistila, že tu mají brigádu všichni, takže jsem chtěla pracovat také. Vyzkoušela jsem tu celou řadu prací přes vietnamské bistro, start-upy až po výpomoc se vzdělávacími kurzy. Zjistila jsem, že mě hodně táhne neziskový sektor, takže jsem ještě během studia začala na plný úvazek pracovat v organizaci, která se snaží pomáhat dětem v Keni. Po dokončení magisterského studia jsem nastoupila do mezinárodní agentury, kde se zabývám marketingem. Je to něco zcela jiného, baví mě to, ale myslím, že se do neziskové organizace zase jednou vrátím.“ Líčí Alex svou studijní a kariérní cestu.
Ukrajina patří na Západ
Své vyprávění Alex, jakožto vystudovaná politoložka, uzavírá zhodnocením politické situace, v níže se Ukrajina mnoho let nachází. Ta není ideální, ale Alex věří, že svítá na lepší časy. „Vše je o mentalitě lidí, a ta se mění velmi těžko. Demokracie na Ukrajině je, život tam funguje celkem dobře, i když korupce či jiných problémů tam je více než v České republice. Mám ale pocit, že všeobecně by Ukrajina měla směřovat na západ. Doufám, že se to podaří. Jeden náš český kamarád nám vždy, když jsme ze situace na Ukrajině smutní, říká: ‚my jsme to dokázali, tak vy to taky dokážete.‘ A my tomu věříme,“ uzavírá Alex své vyprávění.
Autorka: Sabina Ali
