Lidé cestovali a žili mimo svoji vlast odjakživa, ale v naší době se dramaticky změnily možnosti komunikace s přáteli a blízkými.

Můj otec – Syřan – studoval medicínu v tehdejším Československu a jeho komunikace s rodiči se omezovala na dlouhé dopisy a velmi krátké telefonáty s vypadávajícím zvukem (dodnes má tendenci při rozhovorech s příbuznými v zahraničí křičet). Díky tomuto brutálnímu odstřižení od vlasti se naučil perfektně česky, ale dostal se i do řady zajímavých situací. Jednou se rozhodl rodinu překvapit a neoznámil jim den, kdy přiletí na prázdniny. Jeho kamarád ho ale napráskal a rodina se rozhodla překvapit jeho tím, že na něj budou na letišti čekat. Nasedli tedy všichni do rodinného mikrobusu a vyjeli z našeho města do Damašku (asi sto osmdesát kilometrů). Letadlo ale přiletělo předčasně a nic netušící otec nasedl do autobusu domů, aby tam našel zamčený byt se staženými žaluziemi, zatímco ho rodiče a sourozenci marně hledali na letišti…

Za mého dětství jsme si zase čile dopisovali s naší českou babičkou, když zrovna nepobývala s námi v Sýrii. Její dopisy byly skvělá literární díla a vždy jsme se na ně těšili. Dobrodružné bylo už samotné čekání na dopis, protože v Sýrii téměř neexistovaly poštovní schránky a pošťák nám dopisy házel přes plot do zahrady, bez ohledu na počasí. To moje prateta bývala stručnější, vyjadřování až telegrafického. V babiččině nepřítomnosti se starala o její byt v Praze a telefonovala, pokud se vyskytly obtíže. Jeden její telefonát se stal legendou. Zněl doslova: „Ahoj lidi, záchod je v hajzlu!“

S poštou a její (ne)spolehlivostí to v Sýrii vůbec byla tragédie, nikdo rozumný by vnitrostátně touto cestou nekomunikoval. Balíčky i nezbytné dopisy si lidé posílaly přes soukromé autobusové společnosti, zbytek se vyřizoval osobně nebo po telefonu. S nástupem internetu se z něj okamžitě stal hlavní prostředek komunikace. Tak nastala kuriozní situace, kdy jsem po přesídlení do Česka ve svých třiceti pěti letech neměla tušení, jak poslat dopis a na poštu se mnou poprvé musela maminka. Doslova mě pak šokovalo, když na zahraničním zájezdu moji čeští známí doopravdy nakoupili fyzické pohlednice a sháněli se po poště, aby je mohli poslat domů. Připadalo mi to skoro jako kdyby se místo po taxíku sháněli po fiakru. Takže ano, milí přátelé cizinci z rozvojových zemí. Češi ke komunikaci používají i dopisy a pohlednice vám může přijít i od osoby mladší osmdesáti let. Zvykejte si.

 

Autorka: Samíra Sibaiová

@NEJSMESICIZI.CZ 2021